Jak to mají jinde

 

  Adventní doba je opět tady a spolu s ní přichází tradiční i méně tradiční způsoby a metody, jak si čas očekávání a zklidnění zpestřit či ho oslavit. Jednotlivé zvyky se jistě liší rodinu od rodiny, mnohé se vyvíjejí časem.

Vzpomínám na dobu předrevoluční, byť už jde o vzpomínky docela matné, že se vše soustředilo na nákupy, různě kovové neděle od železné po zlatou, probíhaly čertovské akce a Mikulášská nadílka a víc si nepamatuji.

Myslím, že ani veřejná vánoční výzdoba nebývala tak intenzivní  a tak okázalá, byť skleněné ozdoby v obchodech a jejich výlohách samozřejmě byly.

 Kupříkladu ale adventní věnec, ať už ten doma či na dveřích, ten se ve velkém objevil až po revoluci, stejně jako plno dalších lidových i církevních zvyků, trhy i další zapomenuté tradice, které jsou dnes vnímány jako běžné.

Liší se i adventní zvyky v jednotlivých krajích, a logicky pak i v různých zemích.

 Líbí se mi skřítci v Dánsku, jsou milí a vlídní, vtipkují s dětmi i dospělými, provádí drobná alotria, schovávají dárky. A advent je  zde odpočítáván pomocí odhořívající svíčky.

 V mnoha zemích v této době rozkvétají vánoční hvězdy, které symbolizují svátky už i u nás.

   Zaujalo mě, že svátek lucek, tedy svatou Lucii, oslavují kupříkladu i ve Švédsku, byť asi jinak, než je tomu u nás. Tam se v ten den nosí jídlo starým rodičům, protože svatá Lucie měla kdysi Švédy zachránit před hladomorem. Nyní tedy na její počest děti slavnostně nakrmí svoje rodiče, aby se historie neopakovala. Nechce se mi domýšlet, jak to asi mají bezdětní nebo ti, kdo se s dětmi nestýkají, ale tím bych porušila slavnostní atmosféru textu, který chce sám o sobě navodit sváteční náladu a navnadit na adventní zvyky nejen u nás, ale i různě po světě.

 Maďaři se třeba adventem hlavně prozpívají a protančí, zatímco Poláci mnohem víc než jiní navštěvuji roráty. Španělé ve velkém sází vánoční loterii a Belgičané si staví živé betlémy na svých zahradách.

Prostě jiný kraj, jiný mrav. Společná všem je ale slavnostní atmosféra, hudba, koledy, setkávání s přáteli a očekávání…. Nikoliv spasitele, na toho asi už nikdo nevěří. Ale v lepší zítřky asi chce věřit skoro každý…

Adventní doba je k tomu ideální startovací doba.

Psí kámoši

 Letná je dost dog friendly, je tu dost spřátelených pejsků. S některými se Tobiáš kamarádi od svých štěněčích let. Tak třeba s Bastym můžou pobýt i ve vinárně:-)

Sto roků v šachtě žil….

 Mně osobně  automaticky naskočí pokračování Bezručovy agitky…

Báseň jsme se kdysi učili, někdy na základní škole. Pamatuji si ji dodnes. A i díky tomu jsem si mohla vychutnat satiru a vtipnost pánů Černocha a Wimmera při jejich parodické recitaci.

    Stejně jako Ostravu mám trvale zakonzervovanou Lesní studánku, Za trochu lásky či Seifertovy verše o Mamince. Patří sem i Neruda a jeho Romance o Karlu IV., nebo Erbenovy balady z Kytice či jakýkoliv epigram od K. H. Borovského.

Dnes už to tak automatické není. Není trendem nutit děti naučit se básničky zpaměti, prý to k ničemu nepotřebují. Mohou si to vygůglit. To v lepším případě. Ale jsou i takové argumenty, že je to týrání, nutit je učit se básně recitovat….?

 Věřím, že v tomto případě jde o názorový extrém, leč obecně, umět báseň zpaměti se dnes opravdu ve školách nenosí.

   Ač obvykle nové trendy ráda přijímám, snažím se jít s dobou, v tomto případě jdu zarytě

a vědomě proti proudu. Chci, aby se děti básničky učily. Zpaměti. Recitovat.

Nemusí umět celý Máj, ale kousek ano. Nechci, aby znaly zpaměti celou Kytici, ale jednu z balad si vybrat musí. Nenutím je k celému Nerudovi, ale minimálně úryvky umět musí.

Za trochu lásky je povinné celé, věřím, že se tak dostanou k Vrchlickému. Ne nadarmo je nazýván knížetem básníků, vždyť dokázal napsat i Baladu o hovně. Ta je pro mě takovou záchranou, když už na nic ty děti nechytnu, tak lejno v díle Vrchlického minimálně vzbudí zvědavost. Stejně jako jeho zapomenuté erotické skladby.

 Ale nechci jít na verše populisticky. Je snadné přilákat je k Máchovi odkazem na jeho erotické deníky…

Jenže poezie kultivuje ducha. A recitace zpaměti mozek. Věřím na trénink mozku jako svalu

a verše považuji za důležitou formu, jak udržet mozek v kondici. A proniknout k tajům české či světové poezie. Navzdory tomu, že básnictví dnes moc nefrčí.

Ale myslím si, že básníci nikdy neměli na růžích ustláno. Přesto vytrvali. I mezi studenty jsou mladí poetové. Jednak to patří k věku, jednak to někdo má v genetické výbavě. Mnohdy to právě kvůli veřejnému mínění tají, je lépe být youtuber než básník.

Tak je alespoň touto cestou povzbuzuji. Poezie je pro náš život důležitá. Umět hledat kouzlo v próze všedních dní. Umět se nechat okouzlit. Zveršovat pragmatické starosti. Najít krásu ve slovech. Hrát si s nimi. Hledat jinotaje.

 Umět si něco zarecitovat udržuje mozek v kondici.

 A znalost básníků, jejich života a aktivit,  vede i ke společenské reflexi, protože oni vždycky nejlépe a nejcitlivěji reagují na náladu ve společnosti.

Ne nadarmo jeden z našich dvou nositelů Nobelovy ceny je básník.

Tak si zkusme vzpomenout na některou z jeho mnoha básní a zpaměti ji zarecitovat. Minimálně nám to zlepší den…

A to je další a podstatný cíl poezie. Dělat život krásnější. Proto považuji recitaci a paměť za důležitou a trvám na ní, navzdory tik toku. Protože co se v mládí naučíš….

Kterou báseň si ze školy pamatujete vy? A je to pro vás přínos nebo je vám to úplně fuk?

V knihovně

 Do knihovny chodíme často. Ale do té Strahovské se hned tak nedostaneme. Proto byla včerejší návštěva pro mě velkým svátkem. Pravda, kdysi jsem tam už byla, ale člověk jednak zapomíná a jednak zážitky se mají oživovat. Tak jsem si nejkrásnější knihovnu světa s radostí oživila. Dostali jsme se na místa, kam se běžně turista nedostane, byla to speciální akce. Se šikovnou paní průvodkyní. Člověk jen žasne, co všechno ti naši předci uměli. Byl to zážitek...

Fidlovačka

 Příběh Fidlovačky, tedy Divadla Na Fidlovačce, je v kulturním světě dost známý. Dětem se ale musí vysvětlovat, kdo to nezažil, nepochopí, jaké to je, uvádět do života novou divadelní scénu. Takový Národ sobě devadesátých let. Řekla bych, že dokonce víc národ sobě, víc emocionální, než kdysi  zlatá kaplička. Ale to je asi věc názoru.

 Kdysi jsme na Fidlovačku hodně chodili. Teď mám za sebou takovou kulturní dobu nula, ale v úterý jsme na Fidlovačce nesměli chybět. Tobiáš tedy ano, ale já si Probuzení nenechala ujít. Fidlovačka je pořád krásná, pořád se tam nepohodlně sedí:-), pořád má ale atmosféru a je to milé divadlo. 

V úterý šlo o divadelní představení, které s našimi studenty nastudoval Martin Šimek. Tanečník, choreograf, režisér. Empatik. 

Dokázal z těch dětí dostat to, co ani oni nevěděly, že v nich je. 

Krásné představení. Navzdory všem. 

A zážitek. 

Advent

 

Adventní doba je tady, čas zklidnění a rozjímání. Letos asi mnohem víc než kdy jindy při svíčkách a u krbu než u plynového kotle či elektrických kamen. Víc v klidu domova než ruchu obchodních center. Prostě víc adventně, jako kdysi naši předkové, kteří si poslední měsíc roku užívali nejen v poklidu, ale většinou i zavaleni hromadami sněhu a zimou mnohem drsnější, než nabízí dnešní klimatický posun. Můžeme očekávat a těšit se v relativním teple. A očekávání Spasitele, což bylo kdysi dávno, se mění v očekávání toho, co bude. Zda půjde o zázrak či peklo. Adventní doba logicky vybízí k premise, že se stane nějaký vánoční zázrak.

 Půst, který čtyři týdny před Vánoci bývá tradiční, by letos neměl být nijak náročný, šetříme i při nákupech. Místo jídla a pití se tak lze věnovat rozjímání či meditacím. U svítícího adventního věnce, jehož první svíčku zapalujeme již dvacátého sedmého listopadu. Ta první sváteční neděle údajně vybízí k bdělosti a pozornosti, druhá je určena pro rozjímání. Třetí adventní neděle pak vyzývá k radování se, také proto je latinsky označena jako gaudete, a je zbarvena do fialova. Stejně jako svíce na věnci, jedna fialová mezi růžovými.

A ta poslední už je jen ve znamení příprav na narození Páně.

Navzdory tomu, že se tyto neděle násilně přejmenovaly na kovové - od železné až po zlatou, minimálně svíčky na věnci zůstaly zachovány.

 Hodně oblíbeným artefaktem, zejména v rodinách s malými dětmi, je adventní kalendář. Ulehčuje těm nejmenším čekání na Ježíška. Patří k adventním tradicím sice docela krátce, ale zase nabízí množství kreativních variant, které se nemusí vždy kupovat, ale lze je dle vlastní fantazie různě vyrábět. My jsme si oblíbili formu miniaturních sáčků naplněných nějakou maličkostí, hračkou či vánočním symbolem. A děti to hodně baví, těší se, co nového každý den objeví.

Pokud chcete nakupovat, pak k dalším adventním zvykům patří zavedené trhy. Ne snad, že by se tu dalo nakoupit něco zásadně potřebného, jde spíš o maličkosti s vánoční tematikou a hlavně neopakovatelnou atmosféru spojenou se svařeným vínem, pečenými kaštany a poklidným zastavením uprostřed města. Vypuknutí trhů většinou všude adventní dobu zahajuje, často se vše startuje slavnostním rozsvícením vánočního stromečku. A pak  už můžete trávit adventní večery v nostalgické náladě historických center, které vánočním nasvícením získávají úplně jinou a neopakovatelnou atmosféru. Jedno, zda v Praze, Vídni či Drážďanech, kde jsou ty nejznámější.

 Každé město má svůj adventní trh a svou slavnostní atmosféru.

A pokud se držíte dávných lidových zvyků, logicky  nastává prostor pro klasické adventní radovánky v podobě barborek, čertů, Mikuláše, Ambrože či lucek…

Je to prostě čas veselí, setkávání, zklidnění a očekávání. Očekávejme tedy proto jen to lepší, protože v co věříme, to se většinou také stane. Hezký adventní čas.

 

 

 

 

..

To za našich mladých let nebylo…..

 Často užívaná fráze, řekněme až floskule. Prostě je to pocit, že líp už bylo. 

Někdy sklouzává ke snaze urazit ty mladší, jako že nic neví, jsou nezkušení a mnohdy se zbytečně  snaží objevit Ameriku. 

Už Sókrates tak hleděl na novou generaci, řekněme, že s nadhledem, ale kdo ví, jak to tehdy bylo a jak to opravdu myslel. 

Dnes je to spíš takový povzdech, někdy popíchnutí, občas urážka. Prostě, jako že jedna generace je lepší než ta druhá. 

Ale protože, každá mince má dvě strany, tak i z druhého konce zní častá, mnohdy urážlivá floskule.

Je jiná doba, můžete často slyšet v mezigeneračním dialogu. Tentokrát je to ve snaze dehonestovat ty starší, jako že všechno, co bylo, je špatně. Taková opačná varianta toho, že to za našich mladých let nebývalo…. Je to obdoba klasického, vrať se do hrobu.

Setkat se s tím lze téměř všude, zachytila jsem to hodně kupříkladu při absolutně volné výchově dětí, tedy v situaci, kdy si potomci smějí dělat vše, co chtějí. Naprosto.

Na nesmělou připomínku, že dětem dělá dobře nějaký režim a řád, že je to pro ně jistota, se dozvíte, že je jiná doba…. 

Třeba.

 Ale setkat se s podobným pohledem lze všude, v práci, ve výchově, v technologiích, prostě kde vás napadne.

Jedni to berou, jako že za našich mladých let to tak opravdu nebylo a druzí, že je jiná doba, staříku…

Pokud je to v extrémních vyhrocených podobách, může to místy připomínat válku generací. O nějakém naslouchání, poučení či inspiraci nemůže být ani řeči. Prostě to moje je to nejlepší. A to vlastně bylo stejné za našich mladých let stejně jako v jiné době. 

Prostě, jak pravil Werich, nejhorší srážka je srážka s blbcem, tehdy jako nyní…

A jsem si skoro jistá, že ti, co nyní argumentují pohrdlivým, je jiná doba, za čas vyrukují s demagogickým :to za našich mladých let nebylo...

                                                                       Pohled zpět, do těch mladých let:-)

Protekční děti

 

     Někdy se dítě stane protekčním, aniž by o to nějak usilovalo. Stačí  se narodit v mediálně slavné rodině a může mít nálepku protěžované dítě nebo, co je pravděpodobnější, "protekční spratek." Jsou jistě tací, kteří z toho žijí a prošlapanou cestičku si užívají. A jsou i takoví, co by na to sami neměli, proto z protekce tyjí.

    Moje setkávání s protekčními dětmi zahrnovalo i ten druhý úhel pohledu, tedy fakt, kdy se děti podobnému škatulkování brání a chtějí se prosadit samostatně, nepotřebují k tomu slavnou maminku či nekřesťansky bohatého tatínka, který zaplatí škole tělocvičnu a očekává, že jeho nevzdělavatelný potomek odejde s maturitním vysvědčením v kapse. Tento relikt, hojně rozšířený v slavných devadesátkách, se dnes neděje tak okatě, ale možná o to intenzivněji.

    Není pochyb, že protekční děti existují v každé době. Vždycky byly. A jsou. Vím to i proto, že se s nimi bohužel setkáváme v míře, větší než malé. A nemusí to být vždy příjemné.  Ve školství například děti kolegyň. Některé se prostě neovládnou a pořád sondují, co ten jejich…

A zatímco jiné děti mají šanci si vydechnout a dojít s nějakou informací až domů, učitelské děti v této variantě (nejsou totiž tací všichni) to řeší hned na školní chodbě případně u maminky v kabinetě. Často následuje nenápadný či nápadný tlak na vyzkoušení (víš, on se včera fakt učil), či dokonce na zlepšení známky.

    Když jde o děti nadřízených, ocitáte se ve vyšším stupni matrixu, protože jde o tlak sofistikovanější. Zejména v okamžiku, kdy někteří šéfové svůj zájem na neoprávněně získaných výsledcích svých následovníků ani moc nezastírají. Někteří to umí dovést do krajnosti, kdy své podřízené hodnotí podle toho, co řekne jejich dítě doma. A běda, znelíbí-li se nějaký chudák ředitelskému dítku. To se pak může stavět na hlavu a všechno je špatně.

    Koneckonců i za soudruhů tomu tak bylo. Vlastně se to dost obloukem vrací. Někde, logicky. Vlastně je to stejné v tom, že se objevují povahově stejní lidé. Tedy ti, co by totéž kdysi podmiňovali ideologií, dnes zaštiťují moderními trendy, korektností. Jak se jedná o protekci, umí se tvářit, že o nic nejde, protože si to tak žádá doba. Najednou se objeví záplava vzletných frází. To, co je jasná protekce, se přikryje sofistikovaným plánem pedagogické podpory a přes to najednou nejede vlak.

    Tito lidé mají podobné myšlení, jako mívali kdysi soudruzi. Jen v jiném hávu. Pak se divte, že se o protekčních dětech vyprávějí zlé vtipy. Zajímavé je, že ony často žádnou nespravedlnost necítí. Dokonce mají často pocit, že je to tak správně. Jejich vnímání spravedlnosti a vlastních schopností je pokřivené.

    Docela mě zajímalo, zda jde o jev široce rozšířený. Pátrala jsem tedy i mimo okruh své sociální bubliny. Hlavně proto, abych se vyvarovala nějaké zaujatosti. A světe div se, ano. Dopídila jsem se i jiných protekčních variant než jen ředitelské děti. Klasické já na bráchu je prostě pořád všudypřítomné.

   Kupříkladu zaměstnávání rodinných příslušníků, dohazování kšeftů kamarádům bez jakéhokoliv výběrového řízení, manipulace penězi, které nahradily dřívější ideologii. Však ne nadarmo se říká, že hypotéka je forma refeudalizace společnosti. Prostě tu výplatu potřebujete, tak držíte ústa a krok. Navzdory viditelnému šlendriánu kolem sebe. 

A novodobí disidenti si tu hubu nabijou zase. Pravda, doba je dál a za názor sedět nejdete, to je pokrok. Ale žebrotou se klidně vydat můžete.

    To je docela důležité vědět. Že protekce pořád světu vládne. Někde by mě to samotnou ani nenapadlo. Třeba již zmíněný fakt, že ve školství protekce může vést nejen k samým jedničkám zvýhodněných studentů, ale k zaměstnání celé široké rodiny. Vždyť se dají obsadit nejen běžné profese, jako je školník či uklízečka, ale dle hesla, že učit může dnes každý, lze v příbuzenstvu najít i univerzálního pedagoga, který aktivně zaskočí ....

 Takový ideologicky korektní suplent. 

Že nemá vzdělání?

Nikterak nevadí. Má vztahy.

    Abych ale nebyla jen skeptická. Ve skutečnosti si pořád myslím, že ty děti za to nemohou. A že jim většinou jejich  zvýhodněná pozice ve společenství úplně nedochází. Do určitého věku, tedy. Že škodí jejich přátelským vazbám. Pevné kamarádství na základě protekce prostě nevybudujete. Ne nadarmo se mnozí slavní stahují do ilegality, potřebují vědět, že je lidé kolem sebe nechtějí za přátele jen proto, že se vyhřejí na jejich výsluní. Stejně tak protežovaná ředitelská dcerka nemůže vědět, zda její kámošky nechtějí mít jen lepší výchozí pozici při písemce z matiky a jinak by s ní nekamarádily.

 Pokud ale jde o ty typy dětí, které to ví a drsně využívají už od raného dětství, pak pánbůh s námi a zlé pryč. To bude tedy elita národa.

Naštěstí, pořád takových tzv. protekčních spratků není většina.

Sice přibývají, to je smutný fakt, ale pořád jsou v menšině. Tak snad to tak zůstane i do budoucna, protože vymýtit jev a myšlení protekcionalismu se asi nepodaří. Ani v rádoby moderní a korektní době. 

 

Povinná četba

 Čtenářský deník a povinná literatura, věčný evergreen školou povinných. A těch okolo také, protože každý má potřebu se k povinnosti něco přečíst nějak vyjádřit. Jedni za povinnou četbu učitele pranýřují, jiní adorují.

Pokud se někde vyskytne shoda, že číst by děti měly, pak se rozhoří divoký boj o to, co je pro ně vhodné, dobré, zajímavé, užitečné, klasické či naopak moderní….

Co čtenář, to názor.

A co nečtenář to ještě často bojový protinázor, nepřečetl jsem za celý život žádnou knihu a žjiu!

   Kniha je pomalé médium. V době zrychlených tiktokových videí má docela těžkou pozici, vybojovat si své místo na slunci je pro ni náročné. Ale zatím bojuje statečně, drží, řekněme, nerozhodné skóre. Děti čtou. A nejen Harryho Pottera.

 Ale také, na druhé straně, nečtou vůbec nebo jen z donucení.

   A tady je, myslím, role povinné literatury nezastupitelná.

Sama jsem byla velký čtenář, četla jsem, kudy jsem chodila, přesto bych mnohé autory a jejich knihy bez povinné četby neobjevila.

 Je takový všeobecný úzus, bouřit se proti povinné literatuře. Jejím symbolem se stává povinně přečtená Babička, nejlépe někdy v páté třídě, kdy jí děti vůbec nerozumí. Paradoxem je, že Babičku všichni znají a skoro nikdo ji nečetl. A všichni to dávají za vinu povinné četbě. Dalším paradoxem je, že co se stává povinným, je rázem na indexu. Bouří se proti tomu mnozí, nechci číst povinně!!!

Víc se logicky nosí zakázaná literatura, co je zakázané, to si chci přečíst.

Dnes ale není zakázané nic a výběr na bázi dobrovolnosti moc nefunguje. Příkazy na základě toho, co jsem četla já či co vnímám jako klasiku, také ne. Ukázkou mohou být kupříkladu Broučci. Vnímaní jako klasika. Kdysi se ta kniha číst nemohla, dnes je mezi povinnými. A ač označována za klasiku, dnešní děti ji moc nerozumí a špatně se jim čte. Stejně špatně se jim čte Jirásek, Verne, který navíc už není sci-fi, ale spíš rozvojová literatura, neb většina jeho sci-fi vynálezů dnes běžně funguje. Těžký jazyk má i Němcová, Erben či Šrámek, byť jejich tvorba je dneska možná víc aktuální než bychom si mysleli.

Je třeba sáhnout do současné tvorby, což se mnohým nechce, protože to znamená seznamovat se s novými autory. V tom je stará dobrá Božena osvědčená, pohodlná, předpřipravená…

Tak co tedy s tou povinnou četbou? Má smysl? V době, kdy si čtenářský deník lze stáhnout z netu v mnoha podobách, kdy literatura je zatlačována rychlejšími médii do pozadí, v době, kdy hledat jinotaje a číst mezi řádky vlastně nikdo neumí?

   Osobně si myslím, že ano. Je to tedy velké hledání, najít něco, co děti zajímá a co je vtáhne do děje, co chtějí číst. A nechat je objevovat krásu a hloubku klasiky.

 Stává se mi u Velkého Gatsbyho, kterého by prý jinak nečetli, že je chytne. Poe stejně jako Orwell,

u kterého je hezký historický oblouk. Když já chodila do školy, byly  jeho  knihy zakázané. Číst Farmu zvířat a přiznat se k tomu znamenalo říkat si o vyhazov z gymnázia.

 Nyní jde o literaturu povinnou.

Klasika a povinnosti se mění, ale četba –povinná  - zůstává.

Hodně se mi líbí trend, jít na četbu přes emoce, stylem: „co jsi při četbě pociťoval, jak ses cítil, co v tobě probudilo… ?

Asi je to lepší než ono klasické, co tím chtěl autor říci, byť já osobně tuto zprofanovanou větu úplně nezavrhuji. Ale už je to spíš klišé než pátrání po jádru pudla.

 Ale jít na knihy přes emoce je asi dobrá metoda, byť určitě ne stoprocentní. Nevnímat to tak, že knížky, co oslovily kdysi nás, musí bavit i je. Třeba moji favorité Děti z Bullerbynu, Navzdory básník zpívá či knihy Ludmily Vaňkové docela propadají. Vede Metro, Zaklínač či Pán prstenů.  A Veronika Válková a její bárovky.

Ani Harry Potter už není tak v kurzu.

   Tudíž na závěr zamyšlení k povinné literatuře. Myslím si, že ano. Nechávat všechno jen na dětském uvážení asi není úplně nejlepší metoda. Nějaké povinnosti by být měly. Ale mezi knihami není prostor pro diktaturu. Viděla bych to na hledání, diskusi a hlavně emoce. Vyřadit Babičku v páté třídě, nelpět na Broučcích ani na Starých pověstech českých, byť třeba mě osobně baví pořád a Jiráska zbožňuji. Ale musela jsem k tomu dozrát.

Dejme jim prostor, ať také dozrají k adoraci svých autorů, cestou pokusů a omylů, diskutujme s nimi.

Hodně se mi osvědčily čtecí hodiny, kdy si místo češtiny prostě hodinu čtou. Co chtějí. A další si o tom povídáme. A světe div se, oni opravdu čtou.

Hledáme.

Ale jsou tam i povinnosti, funguje čtenářský deník a snaha o nějakou reflexi přečteného. Protože skrze povinnou četbu se dostaneme tam, kam bychom se třeba ve svém čtenářském průzkumu nikdy ani nevypravili. Někdy to může být slepá ulička, jindy zapomenutá okreska, po které okouzleně pojedu a budu se kochat. A paradoxně se mohu tímto přikázaným směrem dostat i na širokou autostrádu, kudy pofrčím přímo, radostně a pořád dál.

Čtení je prostě dobrodružství a povinná školní četba je jednou z jeho dobrodružných variant. Důležitou…

 Jak to máte Vy? A co Vaše děti, čtou?

Jasoň a Drsoň

  Onehdy jsem se sešla se svými bývalými studenty. S jubilejními srazy se roztrhl pytel, proto jsem se ocitla na několika abiturientských srazech po mnoha letech. Zcela zákonitě probíhalo vzpomínání na dětská léta, dospělí lidé se zcela spontánně vraceli zpátky ke svým školním zážitkům. Některé věci jsem snad ani nechtěla vědět, ta utajená alotria mě trochu děsí i po letech, co kdyby se tenkrát něco nepovedlo, přihodilo a z dnešní humorné vzpomínky byla dávná tragédie? Br, raději si nepředstavovat. Mnohem bezpečnější impuls k diskusi byl fakt, že v paměti dětí, dnes tedy už dávno dospělých, zůstali povětšinou ti trochu drsnější učitelé. Nemyslím nějaké zákeřné jedince, spíš ty učitele, co se s nimi moc nemazali. Dokázali nasázet špatné známky, donutili i ty největší raubíře k tomu, že dělali úkoly, sem tam použili drsnější vtípek…. Tedy věci, které jsou dnes na indexu. Je žádoucí být na děti jen hodný, neukazovat záporné emoce, bavit je. Mluvit se smí jen korektně a hodnotit jejich práci buď jedničkami, nebo raději jen pochvalou. Trochu mi tím zamotali hlavu. Nejde ani zdaleka o generaci předrevoluční, do školy chodili v době bující kapitalismu a rozvíjející se demokracie. Měli by tedy být naladěni na současnou vlnu snižování náročnosti, pozitivního slovního hodnocení či umetání cestičky. A nebyli. Pravda, nikdo nevyžaduje, aby jejich děti chodily do školy se strachem. Ale to nezažili ani oni. Spíš nějak nesouzní s tím, že trendem doby je všechno usnadňovat. Ve fiktivním duelu tedy jasně zvítězil učitel Drsoň, zatímco Jasoň zmizel v hlubinách paměti, která nemilosrdně likviduje vše nezajímavé a nepodstatné…

Podobně to mám vlastně i já, taky si víc pamatuji ty drsnější učitele, možná ve stylu pořekadla, že zážitek nemusí být dobrý, ale hlavně intenzivní…

Je to takový marginální příspěvek k diskusi o situaci na školách. Pořád se v tom plácáme, na výsluní se dostávají lidé, co tvrdí, že dítěti musíš s úsměvem hlavně umetat cestičku, nehodnotit, nekritizovat, negativní hodnocení… Jsou to většinou ti lidé, co o věci umí krásně mluvit, však ono to i hezky zní, buďte pořád hodní. Ale dosud jsem mezi nimi nepotkala člověka, který by uměl smysluplně učit, který by zvládl třídu rozdivočelých pubescentů či znuděných deváťáků, kteří už ve škole dávno přesluhují a tudíž je zcela logicky vůbec nic nebaví. 

Zde tedy v praxi varianta Jasoně vždycky pohoří. On i Drsoň, pokud mu schází empatie, moc neoslní, ale většinou to zvládne výrazně lépe.

Jenže doba přeje Jasoňům v té krajní podobě, a to se pak těžko vede nějaká debata 

o smysluplném přístupu ke studentům a jejich povinnostem a způsobu vzdělávání.

Logicky, obě krajní varianty, včetně všech vyhrocených alternativ, jsou dost špatně. Jako každý extrém.

Ale na zlatou střední cestu se patrně zapomnělo. 

Takže vlastně slepá ulička. Či dokonce slepá vývojová větev, jako v případě neandrtálců.

Přitom se tak dlouho věřilo, že jsou to naši předkové…?

A jak to máte vy, pamatujete víc na Drsoně nebo na Jasoně?

Podotýkám, že jména jsou vypůjčena od Cimrmanů, abych nebyla nařčena z krádeže.

Čtyři vichry

 Když jsem četla první knihu této autorky, nadchla mě. Šlo tenkrát o Slavíka. Tak jsem se pustila i do dalších jejich knih. Ona umí krásně vyprávět, strhnout vás. Nicméně Slavíka nic už nepřekonalo, přestože i Velká samota byla dobrá. Teď tedy novinka, Čtyři vichry. Pokud jste si mysleli, že o světové hospodářské krizi a třicátých letech něco víte, asi vás přesvědčí, že tak úplně tomu není. Třicátá léta musela být v Americe fakt drsná, zejména v zemědělských oblastech. Po zlatých dvacátých drsný pád na samé dno. A opravdové dno. Reflektuje tu i problém uprchlíků, že údajně jen demokraticky smýšlející Američané umí být zaujatí a drsní, ba hnusní, na uprchlíky. A to dokonce na ty, co se přesouvají v rámci země. Takže ten americký sen, se kterým tak rádi operují, není zase pro každého. Dozvíte se o prachových bouřích, o tom, kam až můžete klesnout. Ale zase vstát...

Je to dobré čtení, místy hodně napínavé. Ale v podstatě dost smutné a depresivní. Taková kniha do současného rozpoložení.

Kolik řečí umíš, tolikrát....

 

   Často vnímám v médiích kritiku našich lingvistických dovedností, cizím jazykem se prostě pořád všichni nedomluvíme. Vracíme se z ciziny, kupříkladu ze severských zemí, a obdivně glosujeme, že tam se anglicky domluví každá uklízečka. U nás s tím má mnohdy problém absolvent střední školy.

Jistě, jsou sociální bubliny, kde se hovoří jako z partesu, mnozí disponují i vícero řečmi.

    Ale pořád existují i tací, co si v cizině sotva tak řeknou o pivo. A nemyslím tím generaci předrevoluční. Ba ani ty, co prošli vzdělávacím systémem v divokých devadesátkách, kdy je učili nadšenci, kteří byli sotva o dvě lekce před nimi.

Dnes už vystudované a kvalitní pedagogy máme. Lze jezdit na výměny do zahraničí. Někde to bez angličtiny vůbec nejde. To je jeden level.

Druhý je širší a daleko rozmanitější. Nedouci, věční začátečníci, stydlíni, jazykově nenadaní, lidé bez studijního zázemí…

Existuje  totiž i dnes mnoho mladých lidí, kteří se prostě ten cizí jazyk nenaučí. Navzdory povinné angličtině, a donedávna i druhému povinnému jazyku.

Ten již povinný není, dětem se má ulehčit život, zněl jeden z argumentů pro jeho zrušení.

Více méně to potvrzuje to moji premisu,  že děti v našich zeměpisných šířkách se často se cizí  jazyk neumí, a hlavně nedokáží, naučit. Přemýšlím o tom, proč to tak je.

   Často se to hází na školu, prý pořád ty jazyky neumíme učit. A ti, co to náhodou umí, učí raději někde privátně nebo ve firmách, kde si vydělají nějaké slušné peníze. Jistě tomu tak někde je, nicméně si troufám tvrdit, že učitelé jazyků existují a jsou dobří.

Vidím jednu z příčin jinde. V již mnohokrát zmiňovaném rodinném zázemí.

 Jinými slovy, pokud máte rodiče, co cizí řečí vládnou, naučíte se. Pokud k tomu mají vztah, naučíte se. Pokud  mají peníze a jejich podporu, naučíte se.

 Zůstaňme chvíli u té domácí  přípravy. Imaginárně si představme žáka, co se seznamuje s angličtinou.

Jiný jazyk teď stejně asi ve školách  moc nenajdeme. Pokud nemá aktivní rodiče, nezažije anglickou školku, tak  se s nějakým opravdovým  pokusem o výuku jazyka  setká až ve třetí třídě. To už je z hlediska kvalitního ovládnutí jazyka většinou dost dlouho, ale ještě ne úplně pozdě.

Ovšem je zde stejná podmínka. Pokud se s ním nemá doma kdo učit, pak jsou to dvě hodiny ve škole týdně, ve dvaceti dětech. Úkoly splní, doma ho trénují – pokud se tedy s ním někdo učí (další z podmínek)  - foneticky, protože to sami neumí. Našprtá se několik zadaných frází a slovíček, žádná nadstavba. Brzy se začne stydět, že blbě mluví, že nerozumí a spirála nenaučení je roztočená. Pak přijde puberta, doma už se s ním nikdo neučí a je vymalováno.

Z takového začarovaného kruhu se pak těžko vystupuje.

  Pravda, později to může brilantní učitel v kombinaci se silnou vnitřní motivací a velkou snahou zachránit, někteří takto překročí svůj stín, ale hodně jich zůstane na místě. Prostě to nejde, když k tomu doma nikdo nemá vztah, nepomůže vám, když to doma neumí, neporadí vám.

Filmy jsou otitulkované a písničky z you tube poslouchám kvůli melodii, textům většinou nerozumím, není kde se naučit. Do zahraničí na jazykový pobyt nejezdí, nejsou peníze. A doma to nepovažují za důležité.  

A tak se nějak proklepou základním a středním vzděláváním, na čtyřku to vždycky nějak dají a v dospělosti už cizí jazyk na běžnou komunikaci nepoužívají. A o to pivo či kafe si vždycky nějak řeknou.  

Pak přijdou vlastní děti a historie se opakuje.

Neumím si jinak moc vysvětlit, proč u nás je tolik lidí, co opravdu cizí řeči neovládají. Napříč generacemi, byť, v rámci objektivity, ti mladší jsou na tom lépe...

Jak to vidíte vy? Domluvíte se? I všichni kolem vás?

 

 

 

Rebel s paletou

 

    Když se před stopadesáti lety v kolébce v Miroticích rozezněl bohatýrský pláč dalšího chlapce, mohli se rodiče Alšovi radovat z krásného klučičího trojlístku. Mikuláš byl nejmladší a ve svých dvou starších bratrech měl zdatné učitele a nepopiratelné vzory. František, Jan a Mikuláš byli nerozluční. Chodili do stejných škol, nejprve v Miroticích, posléze v Písku. Všichni geniální malíři.

Ke studijním typům lze ale zařadit jen ty dva starší, Mikuláš byl trochu lajdák a rebel, ve školních výsledcích docela zaostával. Nebavilo ho to. Nejraději by pořád jen kreslil.

Trochu bohémský otec František Aleš se proto na svého nejmladšího rozčílil a se slovy,

„když chceš malovat, budeš tedy malíř, ale pokojů,“ ho poslal na vyučení.

 Ale studium  bohužel končí všichni tři, za velmi tragických okolností. Nejstarší František umřel v septimě, na zápal plic. Prostřední Jan se z jeho smrti nevzpamatoval, na gymnázium se již nevrátil a po několika měsících ukončil svůj devatenáctiletý život sebevraždou. Brzy na to zemřela i jejich maminka a Mikuláš zůstal v podstatě sám. Jeho otec byl totiž odjakživa duše nepokojná, moc si nerozuměli, což se umocnilo jeho dalším, a podle jeho syn příliš rychlým, sňatkem. Macecha Mikoláše moc nemusela, což jemu brzy došlo a z Prahy, kam odešel na AVU, se proto raději domů moc nevracel.

Strávil na AVU sedm let, patrně dost rozporuplných, protože jeho venkovskému zemitému naturelu a rebelské povaze atmosféra tehdejší akademie moc nekonvenovala. Navíc se vůbec netajil názorem, že nejvíc se stejně naučil od svého bratra Jana, takže kantoři z AVU ho asi dvakrát nemuseli.

Ale byli tu zajímaví spolužáci a kolem nich další lidé, kteří Alše zajímali, bavili

a hodně formovali. Z výtvarníků mu byli bližší Ženíšek, Brožík, Tulka či Schikaneder, mimo výtvarno pak Tyrš, Thomayer či Jirásek a Vrchlický. S nadšením a energií s nimi vedl debaty v hospodě U Bílé kobyly na dnešním Senovážném náměstí, byť sám se nikdy netajil názorem, že se proti nim cítí být nedovzdělaný a bez přehledu.

Často spolu s nimi jezdil i do Suchdola za velkostatkářem Brandejsem, který byl pro mladé umělce velkorysým mecenášem. A přitom pořád využíval prostor na AVU, kam se  krátce vrátil i po roční vojně. Až teprve zakázka právě od Brandejse ho přiměla zdánlivě nekonečnou dobu studia ukončit. U Brandejse nejen tvořil, ale i dostal zaplaceno, což ho na čas zbavilo finančních problémů. Do toho bohémský život a snaha se výtvarně prosadit.

A pak přišla velká výzva, soutěž na výzdobu vznikajícího Národního divadla. Jak na houpačce, nejprve do toho chtěl jít, pak ne. Mezitím vytvořil slavný obraz setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, ze kterého se stal protivládní výkřik. Reakce na česko rakouské vyrovnání. Pak ho Brandejs přemluvil a on se svými lunetami do soutěže šel. A spolu s Ženíškem vyhráli. To bylo slávy.

Dostali tolik peněz, že se Mikoláš mohl konečně oženit. Rychle si z Vídně přivezl svou  dlouholetou lásku, Marinu, vzali se a ona se stala jeho andělem strážným. Manželství měli opravdu šťastné, vychovali tři děti, rozuměli si.

V umění už to Mikoláš tak spokojené neměl. Po požáru Národního divadla jeho malby znovu nechtěli. On moc neuměl kompromisy, ale na druhou stranu šlo o nespravedlivé rozhodnutí tehdejších radních.

Těžce to nesl, rozhádal se s Ženíškem, kterého vinil ze zrady, protože jeho obrazy přijaty byly.

Alšova hvězda  naopak začala docela hasnout.

Živil se kresbami do novin a časopisů. Ilustracemi knih. Velká zakázka ale nepřicházela. Vytvářel i sgrafita na domy, ale živila ho práce ilustrátora. Kreslil pořád, s fantazií a nadšením, ale křivdu cítil.

Zemřel krátce po šedesátce, unaven a vyčerpán. A nedoceněn. To si myslel on ve své době.

A je to asi pravda i dnes, byť jméno Mikoláše Alše snad není široké veřejnosti úplně neznámé. Třeba jen proto, že většina milovníků historie si naše dávné předky představuje podle toho, jak je mistr Aleš nakreslil.

18. listopadu si připomínáme jeho stopadesáté narozeniny.

  

 

17. listopad

 Dnes asi jen poznámka, že je dobré si den užít, myslet na to, proč se tehdy všichni, nebo spíš většina, ochotně spojila a věřila ve změnu. Nezapomenout na to, co se dělo v devětatřicátém a z jakého důvodu je dnešek vlastně významným dnem. Pravidelná cesta na Národní. 

Reflexe přítomnosti. Co se děje a jak moc s tím souzníme či naopak. Proč pořád podporujeme myšlenku, že je dobré mít v čele státu soudruha, byť bývalého. Že je naším jediným současným východiskem rozhodovat se mezi hodným a zlým komunistou?

Vize do budoucna? Bude to konečně mít nějakou štábní kulturu. Vrátí se nějaké hodnoty, které jsou nyní někde na odpočinku či v ilegalitě? 

A pak, dnes opravdu nelze nepřipomenut paní Martu Kubišovou. Počátkem listopadu oslavila jubileum, dneska je to také její výročí. Hodně si ty revoluční dny spojuji s ní. A Modlitba mě vždycky dostane, i po letech... A ona je člověk, který ty zapomenuté hodnoty opravdu zosobňuje. 

A ex post jedno drobné zamyšlení.  Stále slyšíme, jak školy nevěnují prostor moderním dějinám. Že mohou za to, že se děti o nedávné historii nic nedozví. Už léta proti tomuto názoru bojuji, marně. Ale vím, že se moderním dějinám věnuji nad rámec ŠVP či RVP.  Kupříkladu každé výročí 17. listopadu reflektujeme v hodinách dost intenzivně, i když třeba bereme pravěk nebo stoletou válku. Vždy si odskočíme do 17. listopadu, jeho příčin i výsledků. Každý rok to tedy slyší, reflektují, probírají. Přesto stále i ve vyšších ročnících narážím na děti, které nevědí vůbec nic. Jako by to nikdy neslyšely....Letos jsem to zkusila opačně. Začala jsem diskusi otázkou, kdo si o 17. listopadu povídá doma? Kdo si svátek doma připomíná, kdo chodí na Národní a proč se tam vlastně chodí? Má někdo potřebu vyvěsit vlajku? Mluvíte o tom s rodiči? S prarodiči?...

Možná se děti nechtěly svěřovat, což bych asi vnímala jako pozitivnější výsledek. Z celé mojí průzkumné akce vyplynulo 6 ( slovy šest ) dětí, které sdělily, že se doma o 17. listopadu baví, vědí tedy o událostech i od rodičů, ba i na Národní někteří chodí. Drtivá většina dětí vnímá ten den jako den volna (chápu, jsou to děti), odjezd na chalupu, na výlet atd. Prostě klasický prodloužený víkend.... Žádná domácí výchova k hrdosti na .... 

Na co, to už si asi doplníme každý sám

 

Wabi

    Pokud se někoho zeptáte na Stanislava Daňka, asi se úplně vždycky nesetkáte s odezvou. Když vysvětlíte, že jde o Wabiho Daňka, bude jasněji. Na Letné určitě, svého barda si tady, myslím, dost považují. A když přidáte Rosu na kolejích, bude jasno všem. 

  Další letenský slavný hudebník, Jiří Černý, Rosu na kolejích označil jako nejlepší trampskou píseň všech dob. S tím asi mohou souhlasit i ti, co se trampy necítí a jejich muziku neposlouchají. Písně Wabiho Daňka, alespoň některé, však určitě znají i oni.

Protože je to letos už pět dlouhých let, které nás dělí od smutného dne šestnáctého listopadu, kdy slavný tramp odešel do hudebního nebe, stojí za to si připomenout nejen Rosu na kolejích. 

Poslouchala jsem Wabiho od dětství a krom jeho písní mě také zajímalo jeho jméno. Nechápala jsem, kde se to Wabi vzalo. Vyrůstala v době ryze českých jmen, případně jejich sovětských verzí, a i proto bylo pro mě jméno Wabi zajímavé a lákavé. Později  jsem po původu jména Wabi pátrala, ale vlastně jsem nic relevantního nevybádala dodnes, krom toho klasického, že jde o jeho poctu Wabi Ryvolovi. Lze se dopídit  odkazu na knihu Lovci vlků, kde se jméno Wabi vyskytuje, možná odtud…? Pseudonym podle literárního hrdiny je už asi snáze vysvětlitelný. Překladu slova Wabi do češtiny jsem se úplně nedopátrala, ale myslím si, že to není nutné, Wabi je prostě Wabi a pro trampskou hudbu je jméno Wabiho Daňka psáno zlatým písmem. Stejně tak i pro letenskou historii, byť se narodil na Moravě. Ale Praha je plná slavných Moravanů, tak i Stanislav Daněk z rodného Gottwaldova přes Chodov u Sokolova posléze zamířil do hlavního města, kde se usadil v polovině osmdesátých let.

Pochází ze skautské rodiny, možná i proto jsem ho vždycky vnímala jako chlapa, co si umí za svým slovem stát. Prostě to v něm bylo. Výchova ve skautském duchu, navíc poznamenaný baťovskou filozofií jeho rodičů, tak se musí na člověku nějak odrazit. Stejně jako domácí hudební zázemí, zejména tatínek byl skvělý kytarista. Malý Standa měl tedy kde brát.

Píseň, co mě učil listopad je další z jeho slavných hitů, který si symbolicky lze připomenut právě v měsíci jeho úmrtí. Zemřel 16. listopadu před pěti lety, ale jeho písně žijí dál.

Na Letné je často u jeho pamětní desky hořící svíčka, zůstává stále trvalou součástí letenského koloritu. Nejen kvůli mnoha zlidovělým písním, kterých celkem složil přes sto padesát, ale hlavně proto, že z jeho písniček, stejně jako z něho samotného, vyzařoval klid a pohoda. Uměl pobavit, známé jsou historky o jeho geniální schopnosti vyprávět vtipy. My, co si pamatujeme sotva jeden vtip, to jistě dokážeme ocenit. Stejně jako výraznou osobnost, charisma či neobvyklou otevřenost v jeho vlastní vzpomínkové knize Neublížit (…a neposrat se). Vše říkající životní motto, kterým dnešní vzpomínku na Wabiho Daňka končím a přidávám odkaz třeba na  skvělé Hudsonský šífy nebo ročník 47.