Znovu pokřtěno

 Někdy mi život přinese zážitky opravdu nečekané. Jako třeba opakovaný křest mé knihy, Statečnost je ženského rodu. Nebyl to primární cíl, tím bylo pietní setkání na Masarykově nádraží, odkud odcházeli uprchlíci v roce 1938. Československá obec legionářská zde měla vzpomínkovou akci u pamětní desky Čechům, Židům a protinacisticky smýšlejícím Němcům vyhnaným v roce 1938 z pohraničí sudetoněmeckými henleinovci. Účast byla opravdu reprezentativní, zástupci Senátu, Sněmovny, ministerstev, Slovenské republiky, městských částí... A k tomu Tobiáš a já. Byl tedy trochu vystrašený, tolik lidí, hudba, fanfáry, kladení věnců, hymny... Ale zvládl to. A když ho pochválil pan senátor Fišer, pýřili jsme se oba dva. Radostí. A pak návštěva Masarykova salónku, kde paní Věra Kovářová, místopředsedkyně Poslanecké sněmovny a pan senátor Pavel Fišer pokřtili moji knihu. To jsem se zase klepala trochu já. Byl to zážitek, chvílemi pro mě až dojemný:-)

První pomoc

 

 Už ve svém názvu deklaruje, o čem to je. Rychle a okamžitě pomoci. Pokud vás skolí infarkt či nějaká jiná trauma příhoda, většinou se vám té první pomoci dostane. O covidu ani nemluvě, tam stačí jen omikropodezření a již máte sanitku s plnou parádou. Ale i jiné choroby či onemocnění vyžadují první pomoc. I ta psychická. Ovšem na ta se v tomto smyslu vůbec nedostává. Na dětského psychologa se čeká v průměru půl roku, když máte kliku. První pomoc za půl roku je už  podstaty věci oxymóron. Přesto to tak v současnosti funguje. Paradoxní na tom je, že se o tom ví, ale nic se s tím neděje. Stejně jako s dalším paradoxem, do covidové izolace děti nelítostně uvrhnul stát, samozřejmě za aktivní pomoci všech přisluhovačů, kteří nabyli dojmu, že jedině rouška a izolace zachrání svět a děti, na kterých nám přeci jako společnosti záleží. A nyní, když si děti nesou psychické následky covidu, jim nabízíme první pomoc za půl roku. V lepším případě. O psychiatrické pomoci ani nemluvím, tam je to asi nemlich stejný.

Vzhledem k tomu, že terapie ani jako první pomoc nebývá většinou zdarma, ba naopak, hodinové taxy jsou velmi tučné, je to prapodivné, že nabídka je tak omezená. Dostat se k nějakému terapeutovi, který tedy není tím typem, že si přečet dvě knihy a otevřel si ordinaci, není vůbec jednoduché. A oni se s vámi nijak nemažou, tady hraje roli byznys a teprve někdy možná za zavřenými dveřmi nějaká péče za luxusní taxu. Prostě nebereme.

A nenabízíte nějakou formu první pomoci?

Buď neodpoví vůbec, nebo právě ona magická formulka,

„zeptejte se za půl roku.“

Nu, čekat půl roku se svými psychickými traumaty na první pomoc je opravdu dokonalý protimluv. Jedno, zda v ordinaci pro děti či pro dospělé. Psychická péče toto v současnosti nabízí. Sice to vyznívá jako kritika, ale osobně to cítím spíš jako bezradnost. Nebo možná otázku, co s tím?

Je to tak, že ti opravdu kvalitní jsou vyprodaní? Neberou jen tak někoho?

To mě napadá v okamžiku, kdy se daný odborník, někdy i mediálně oslavovaný, ani nenamáhá odpovědět. Proč taky, když má luxusní příjem zajištěný a ona avizovaná první pomoc ho vlastně vůbec nezajímá? Proč by léčil nějaké nemocné duše, když má svůj rytmus, zajetou klientelu a pravidelný, řekněme, že většinou i nadstandardní, příjem?

Když se oklikou vrátím k dětským problémům, vnímám to ještě citlivěji, než to, co se děje dospělým, byť ani to nelze přejít pokrčením ramen.

Ale děti do toho uvrhli dospělí. Stát zavřel školy. Odstrčil je kamsi do onlinu. Po návratu se s nimi nikdo moc nebaví, hezky to všechno dožeňte, tvařte se, jako by nic neexistovalo.

Necítíte se dobře? Trpíte nějakými traumaty? Počkejte si minimálně půl roku

Tak takhle to v kostce je s první pomocí našim nejmladším… Samozřejmě, jsou jedinci, kteří se snaží a pomáhají z plných sil. Ale je potřeba masivní odborné pomoci, a té se, podle mě i podle statistik, prostě nedostává.

Protože u nás se v některých oblastech první pomoc poskytuje až po půl roce..

Svatý Václav

O svatém Václavovi, jako patronu české země, již bylo řečeno mnohé. Z historického i literárního hlediska. Je ale dobré zmínit fakt, že svatý Václav je také patronem vinařů. A když je dnes volný den, jistě se najde vhodná příležitost ke koštu dobrého vína. Pod dohledem patrona. Václav měl být údajně znalec, opravdový vinař. Sám révu pěstoval a vyráběl vlastní víno. Patrně měl tedy i vlastní sklípek. Třeba někde kolem vinic svaté Kláry v Troji, což je skutečně krásně vinné místo. Václav byl zdatný perkmistr své doby, Víno měl rád a je tedy nabíledni si dnes, na jeho svátek, něčím dobrým si ťuknout. Tobiáš už vybírá, ve skvělé vinotéce Nabubliny:-) 

V balónu

 Povedlo se nám uskutečnit jeden narozeninový zážitek. K osmým narozeninám si Hanička rozbalila poukaz na let balónem. Letní let se nám zabukovat nepovedlo, není to jednoduché získat termín. Povedlo se až nyní. Ani tak to nebylo úplně jednoduché. Nejprve nám byl let potvrzen. Letět jsme měly z Tábora, v sedm ráno. Tudíž vstáváme úplně ještě za tmy a jedeme. Jenže v půli cesty přijde sms, že let se ruší. Prý je mlha. Uf, to je zklamání. Pro mě tolik ne, jako pro holčičku. Nedočkavě ráno skákala z postele se slovy:

" Já se tak těším"!

 Těžko se to vysvětlovalo. Ale nedalo se nic dělat. Jely jsme domů a já se vydala do práce. A tam, kolem poledne, sms, že by se let v půl páté ještě mohl uskutečnit. No tak dobrá, akčně jdeme do toho. Ochotné kolegyně odsuplují zbývající hodiny a já hurá z Prahy do Tábora. Tam se to sice ještě o půl hodiny odsunulo, ale nakonec balonáři přijeli. Takže nafouknout balón, připevnit koš a letíme. Krása. Když ale pan pilot uprostřed letu přiznal, že ještě ve čtyři hodiny  (to už jsme byly natěšené a připravené v Táboře na místě srazu) přemýšlel, že to zruší, že přeci jen to počasí není nic moc, tak se mi sevřelo hrdlo a málem jsem vypadla z koše. To jsme tedy fakt měly kliku. No, nestalo se, naopak, let byl báječný, přistání hladké. Poté jsme všichni byli pokřtěni, sbalil se balón a jelo se zpět do Tábora. Tedy chtělo se jet. Ale auto s košem a balónem zapadlo do bažiny. Uf, taháme, boříme se, moc to nejde. Valem se stmívá. Naštěstí vedle bydlel vlídný traktorista, který byl ochoten pomoci. Takže nakonec jsme z bažiny venku a hurá zpátky do Tábora. A pak ještě zpět do Prahy, tady klasická parkovací anabáze, a v půl jedenácté tedy skončil náš hodinový let balónem, který započal v půl páté ráno naším vstáváním.

Ale byl to zážitek, narozeninový. 

A navzdory všemu, ti balonáři z Tábora jsou strašně milí a fajn, jsme ráda, že jsem je poznala a že nám pomohli oslavit srpnové osmé narozeniny:-)

Zobali vrabci, zobali

 ....igelitové obaly….

 ...tak nějak to kdysi zpíval Ivan Mládek v nějaké své veselé písničce. A mě tento popěvek neodbytně pronásledoval, když jsem sledovala diskusi o obalech na sešity a učebnice. Vzhledem k tomu, že u nás to nikdo nevyžaduje, skoro jsem zapomněla, že takový problém ve školách existuje. Vnímala jsem ho jako relikt minulosti, podobně jako jsme my kdysi ve škole rýsovali okraje J. Aktivita, na kterou by dnešní děti asi zíraly. Dostali jsme sešity a v každém jsme museli tužkou narýsovat okraje. Často ještě v rozdílných délkových variacích. Na matematiku tři centimetry od kraje, z druhé strany centimetr. Na češtinu dva a půl centimetru a na děják třeba tři centimetry z každé strany. ....

 A všechno pečlivě obalené.

  Obaly tedy zjevně přetrvaly i do dnešní doby. A někde vedou k velké nevraživosti mezi rodiči a školou. Až k agresivitě.  Patrně tam, kde chybí snaha se domluvit. 

Osobně nevidím na obalené knize nic špatného. Zejména v těch školách, kde knihy půjčují a každá se tedy otočí minimálně pětkrát (častěji ale desetkrát). Aby se nerozpadla, neumazala víc než je nezbytně nutné, je dobré ji obalit.

 Sama si také – dobrovolně- obaluji knihy, které kupříkladu nosím v tašce pro čtení v MHD. A troufnu si tvrdit, že se k nim chovám lépe než sedmáci k pronajatým zeměpisům. Nevidím tedy na obalené učebnici nic zlého. Snad by stačilo smysluplně vysvětlit....?

U sešitů je to snad individuální, smysl v tom moc nevidím, ale asi to tak někdo vyžaduje. Pokud má nějaký relevantní důvod, tak i tady, proč ne? 

  Možná bych víc akcentovala papírové obalování, aby si ho děti třeba vyrobily v nějaké hodině, prokázaly svou kreativitu. 

Plastové obaly by totiž v rámci ekologické udržitelnosti měly být až zakázány? Když zákaz platí pro plastová brčka a kelímky, nebo se minimálně takový zákaz chystá, pak by to měl platit i pro plastové obaly?

 Nebo by je mohli vyzobat právě ti vrabciJ u toho se člověk alespoň zasměje…

Takže za mě klidně papírové obaly, vyrobit kupříkladu ve výtvarce a pak obalit... Na tom by nemělo být nic špatného, zatímco běhat po papírnictvích, trčet tam ve frontách a kupovat předražené plastové obaly různých tvarů a velikostí, to asi dovede naštvat. A přitom stačí tak málo, domluvit se...

Jak to máte vy? Musíte shánět igelitové obaly různých tvarů i patvarů na sešity i netradiční učebnice?  

 

První terapie

 aneb první seznámení (pro mě tedy) s dcerou Lenky Reinerové. Její dcera, Anna, která pracuje jako psychoterapeutka v Londýně, vydala (krom jiného) i tento román, který začínám číst. A zdá se velmi zajímavý, čtivý a určitě přinese neotřelý vhled do světa terapeutů. Inspirativní čtení

Volby

 

Údajně ty nejdůležitější. Volíme své zástupce do obecních úřadů. Tedy politiky, kteří budou rozhodovat o našem domově. Volit jdeme, vnímám to jako důležité, byť optimismus po každých volbách rapidně klesá. Letos mě kupříkladu šokovaly volební lístky. Tedy ty pražské plachty. Nechápu, kdo to vymyslel, schválil a ve finále nechal zrealizovat. A upřímně lituji ty, co to budou muset počítat. V digitální době je to jako volba někde v pravěku. Když to na nás vypadlo ze schránky a jala jsem se to prohlížet, moje první myšlenka byla, že letos na to kašlu. Taková neskladná plachta, nepřehledná, k ničemu… No, nedalo mi to a křížek jsem udělala. Ale vnímám to opravdu jako totální historismus.

A pak, koho volit. Ve všech stranách, které se mi nabízely, jsem vnímala jedince, co už šanci dostali a prokaučovali jí. Co byli odejiti dveřmi a vrací se oknem. U nás na sedmičce fakt nemám na výběr. Většina voličů zde sice hlasuje pro svého cyklistického guru, ale mně ta jejich partička nesedí, nechci je v zastupitelstvu. Hledám jinou cestu a pro mě ji letošní volební švédský stůl nenabízí. Tak se přikloním k té nepopulární variantě, že budu volit menší zlo. A stejně tak na Magistrátu. Trochu mi to kazí dojem z voleb, údajně svátku demokracie. Ale protože volit chci, tak to vnímám jako povinnost, ne svátek. A jdu. Volební místnost ve škole. Naše škola tuto povinnost nemá, takže jsme ušetřeni příprav a následného pondělního úklidu, protože je bohužel fakt, že některé volební komise po sobě moc neuklízejí. No, vzhledem k systému počítání oněch archů se jim skoro nelze divit, byť někteří by to tak nějak očekávali. Že se jim vrátí uklizená třída. Ale zase pak společným úklidem připravujeme děti pro život. A vstupujeme do nového volebního období. Jako že uklidíme a začneme s čistým štítem. No uvidíme…. Jsem už bohužel skeptikus… Poučený, stále se snažící, ale už skeptikusL

Podzim

 Podzim už je dlouho cítit ve vzduchu. Zatím je to hodně deštivá záležitost, z horkého léta rovnou do propršených temných dnů. A mrazivých rán.

 Září je většinou takový krásný, přechodový měsíc. Něco končí a jiné začíná. Baví mě jeho barevnost, dozvuky léta v kombinaci s podzimními vůněmi. A atmosférou. 

Letošní září je jiné. Je hlavně  ve znamení neustálého strašení, jak bude hůř, ba až zle. Mnohým lidem je zle už té představy, strach je mocný somatizér, nutí lidi stahovat kalhoty, ač brod je ještě daleko. 

Je tedy nutné se úplně odpoutat od veřejných debat, aby si člověk mohl trochu užít krás a barevnosti podzimu, což v okamžicích, kdy vysvitne sluníčko, opravdu je. 

Je třeba si užít hub, které nyní rostou jako... Jako houby po dešti:-). Dozrávajícího ovoce. Vína...Mlhavých rán...Prodlužujících se večerů, prvních chvil při svíčkách ( to není strašení, že nepůjde elektřina, ale reminiscence romantiky.)

Skoro se mi chce říci, že i ohníčků s pečenými bramborami, ale tak daleko už ani moje paměť ani fantazie nesahá, byť opečené brambory v ohni asi také k podzimu patří. Vyzkoušíme, aby byl ten zážitek co nejvíce autentický a kreativní. 

Podzim dneska začíná, takový ten klasický, jak se učí ve vlastivědě. Ten astronomický začal už někdy prvního. Podzimní rovnodennost. Den stejně dlouhý jako noc. Vstupujeme do temné části roku.  Tak snad té zimy ve zdraví dožijeme....