Obvyklé televizní zamyšlení

 Jelikož mezi svátky asi víc než obvykle pustíme televizi, jsem opět, jako už tolikrát, překvapená jak jejím programem, skladbou pořadů, tak celkově přístupem k divákům. Jak viditelně na ně kašlou.

Vůbec (už léta) nechápu zálibu tvůrců programu v pohádkách. Stačí prostudovat televizní nabídku a je vidno, že celý prosinec v hlavním vysílacím čase pořád pohádka. Stále opakovaná, samozřejmě. 

A o svátcích a prázdninách pak celý den. Navzdory tomu, že na televizi se dívají spíš starší lidé, děti moc ne. A  kupříkladu penzisté, už dva roky uvěznění " logickými a úspěšnými" zákazy pohybu v rámci boje proti covidu, jsou tedy odsouzeni k tomu platit poplatky, ale na televizi se nedívat. Vždyť kdo by chtěl vidět pořád jen Popelku či Šíleně smutnou princeznu a to pořád dokola...?

  Kdykoliv pak člověk pustí veřejnoprávní televizi a náhodou tam není pohádka, pak je tam normalizační estráda.!!!Třiatřicet let po revoluci a Silvestry Vladimíra Menšíka pořád dokola. ...

Napadá mě, kdo asi dělá dramaturgií? Nějaký milovník dávných časů? Nebo někdo naprosto odtržený od reality? Nebo tam už roky nikdo nepracuje a automaticky se přehrává něco, co bylo kdysi nastaveno...? 

Ta poslední varianta vypadá nejpravděpodobněji....

  Jak již jsem řekla, děti na televizi dneska nekoukají. Vyjma asi těch nejmenších, ty ještě Déčko nějak chytne. Dospělého sice přivádí k šílenství, je to jen ječení a blikání, takže u dětí spíš vybudí epileptický záchvat než nějaké poznání, ale při troše snahy se tam něco koukatelného najít dá. Děti to vlastně i baví. Ale zachytila jsem tam slogan o tom, že déčko je planeta prga? 

Ptala jsem se těch mrňousů, co to napjatě sledovali, zda rozumí termínu prga? 

Ne, nerozumí, ale Déčko na tom staví:-). Dramaturgie patrně taky z nějakých osmdesátek, kdy jsme si hráli na to, kdo bude prga. Ale aby se někdo obtěžoval sondovat, zda tomu dnešní děti rozumí? To je spíš zahltíme řevem a jekotem šíleně barevných zvířátek, to je zjevně snazší. ...

  Samostatná kapitola na úvahu je zpravodajství. Je jedno, zda veřejnoprávní nebo komerční, je to covid pořád dokola. Mnohdy se divím těm novinářům, zda je neuráží pořád omílat počty nakažených, boj proti neočkovaným, covid, covid, covid.... Sem tam to vystřídá ptačí chřipka a hromadné vraždění ptáků. Taková ptačí genocida. A nic jiného... 

Občas ještě vystrašit a vystresovat drahou energií, zvyšováním cen, aby se lidé nepřestali bát, a pak zas pořád dokola a znovu covid. 

Představuji si tak, jaké to asi je, být mladým ambiciózním novinářem, chtít dělat zásadní reportáže, ale muset mlít pořád jen o covidu či o likvidaci milionu vajec v severních Čechách....?

 Prostě zpravodajství v televizi už dávno nelze sledovat, ale když náhodou pustíte čtyřiadvacítku nebo něco podobného, je to pořád dokola a o ničem. Už dost dlouho.  Nu, komerční média asi mohou, ale veřejnoprávní by měla být víc informativní, myslím si tedy já. Jenže když ono zaplácnout to pohádkou je tak snadné. Nebo tou normalizační estrádou, která tady pokračuje už tolik let....Bohužel. 

Televizi lze snadno vypnout, vím. Ještě lépe je jí nemít. To jsou všechno varianty, které se dají. Jen koukat se na ní nedá. Ale v době, kdy se média tváří, jak intenzivně chrání své svou nejstarší generaci, hlavně ať nevychází ven, aby se nenakazili. Vždyť se mohou v bezpečí domova koukat na televizi... Třeba na Hrátky s čertem nebo Princeznu ze mlejna. A klidně i stokrát za sebou:-)

A když kouknu zpět, do svého blogu, je to pořád stejné:-(. Nic se nemění

Ti, co letos odešli..

 Zde si nechávám seznam osobností, které nás v letošním prapodivném roce opustily. Jsou to veřejně známé osoby, většina z nich patřila do mého dětství, ale jsou tam i mladí kluci, kteří museli odejít příliš brzy. A jsou tam i tací, kteří ač mediálně slavní a vlastně cizí lidé, jsou pro mě, jako by mi odešel někdo blízký. Hodně jsem to vnímala u paní Maciuchové, u paní Šafránkové, ale zasáhl mě i odchod Milana Lasicy a Miroslava Žbirky.  Byl to smutný rok.....

Když jsme na Štědrý den sledovali tradiční Popelku, bylo to až bolestivě smutné...Dívala jsem se na celou pohádku úplně jinýma očima a připomínala si, jak ten čas nelítostně letí. 

I tak ale odešla strašně brzy.-(

https://www.super.cz/790816-posledni-sbohem-safrankove-maciuchove-zbirkovi-nedvedovi--zavzpominejte-na-zname-tvare-ktere-nas-letos-opustily.html#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=s

Před osmdesáti lety

 Dnes v noci je to rovných osmdesát let, co do protektorátu seskočili parašutisté, kteří měli za cíl zlikvidovat Heydricha. Jan Kubiš a Josef Gabčík.  Krom jiných, samozřejmě. Tehdy letěl Silver A, Silver B i Anthropoid. Tedy se tu ocitají i Valčík, Bartoš, mladičký Potůček, velký hrdina,  Zemek a Škacha, kteří nakonec jako jediní přežili.  Letěli jedním letadlem a jejich cesty a osudy se ještě několikrát osudově protkly.  To ale oné temné prosincové noci, kdy se spouštěli zpátky do své bývalé vlasti, nikdo z nich netušil.

Tímto dnem a touto nocí také začíná připomínání jubilea, které se s tím pojí. Začala operace Anthropoid, probíhal odboj, byl zlikvidován kat českého národa Heydrich, proběhla heydrichiáda, byly vyvražděny Lidice a Ležáky, bylo zavražděno mnoho českých vlastenců, kteří zemřeli v Kobylisích na střelnici, na Pankráci, v přestřelkách, na udání, po výslechu či v mnoha různých koncentračních táborech. 

Píši o tom v několika svých knihách, ať už je to Doskočiště, nebo příběhy svatobořických dětí, ale i Odnikud nikam se toho tématu dotýká. (malé osobní PR:-))

  Osmdesát let je dlouhá doba, ale zase ne tak dlouhá, abychom si nedokázali představit, co se dělo. 

Už dnes v noci se obdivovatelé parašutistů sešli v Nehvizdech, tedy na místě, kde  naši hrdinové omylem přistáli. 

A tak to bude pokračovat. Ráda to připomínám, protože považuji za důležité na tyto hrdiny nezapomínat. Bojovali proti totalitě a za svobodu, pojmy dnes často nadužívané či zneužívané. Bojovali za nás. Za svoji zemi, proti okupaci. A to není samozřejmost...

 A tak si připomeňme jejich příběh. 

Vstupujeme do roku s dvojkou na konci, je to možná z numerologického hlediska symbol naděje. Ale žít před osmdesáti lety, v roce 42 -tedy také dvojkovém roce - v tzv. protektorátu, rozhodně nebylo nic jednoduchého ani nadějného. 

I když, je zajímavé přemýšlet, jak lidé tehdy přemýšleli. Třeba také v té dvojce viděli určitou naději, že ta hrůza už skončí a bude zase líp. Kdo ví. Každopádně, osmdesáté výročí mnoha hrdinných i temných událostí právě dnes v noci započalo. 

První svátek vánoční

 Zatímco u nás tedy svátky již běží naplno, mnohde se točí druhé i třetí kolo, podle toho, kolik babiček či tetiček přijíždí se svými koši naplněnými dary, jinde ve světě Vánoce teprve začínají. 

Zatímco náš Štědrý den vnímáme jako takřka hlavní svátek a užíváme si ho od samotného rána, pak jinde ve světě je to běžný pracovní den. A svátky začínají až dnes. Nu, jiný kraj, jiný mrav:-)

 Ač i u nás  panuje sváteční atmosféra, nechci psát o svátcích. Bylo by to takové nošení sov do Athén:-). 

Ale chce se mi připomenout výročí korunovace Přemysla Otakara II.  Je to můj oblíbený panovník, který je, podle mě, dost neprávem zapomenutý. A to navzdory své slavné mediální přezdívce, že jde o krále železného a zlatého. Ale to je asi tak vše, co se o něm ví. Snad ještě to Moravské pole, které ale nečekaně neleží na Moravě, ale kousek od Vídně. 

A proč tedy dnes zrovna tento velký Přemyslovec? Jelikož právě o Vánocích, v roce 1261, tedy je to kulatých 760 let, byl slavnostně v katedrále korunován na českého krále. Spolu s ním byla korunována i jeho druhá žena, údajně nejkrásnější žena tehdejší Evropy, šestnáctiletá Kunhuta Haličská. Jejich vánoční korunovace byla největší slavností té doby, společenská událost pro celou střední Evropu. 

A nastartovala i jejich vášnivé manželství, do kterého nechvalně zasahoval další vášnivec, Záviš z Falknštejna. 

Ale o Vánocích roku 1261 šlo o velkou slávu, korunovace v katedrále svatého Víta. Je to taková sváteční reminiscence dneška, mezi těmi kapry, krocany a vánočním cukrovím:-)

Přejeme

 

 hezké Vánoce

Očkování

 Očkování rozděluje společnost. Dost dramaticky. Očkovaní (zatím) mohou takřka vše, neočkovaní  nic. Navíc jsou pronásledování, dehonestovaní, likvidovaní. Navzdory všem zprávám, že i očkovaní mohou nemoc přenášet, nijak se to neřeší. Byť ve vzduchu se vznáší předzvěst toho, že i očkovaní se budou muset přinejmenším testovat. Vzhledem k tomu, že mnozí se dali očkovat hlavně kvůli tomu, aby unikli těmto oserům ( pardon za to slovo) s testy a karanténou, tak nevím, s jakým se to setká ohlasem. 

Ale mě spíš zajímá očkování samotné. Ten princip. Výsledek. Přesvědčování. 

Jak chtějí přesvědčit ty, co se očkovat nechtějí, když je to kontraproduktivní? Žádná tečka se přeci nekoná.

 A pak je tady věc, nad kterou dumám už dávno. Na mnohý odpor vůči očkování je automatická odpověď, že se přeci povinně očkujeme na plno věcí a nikdo neprotestuje....7  S tím tedy souhlasím. 

Nicméně, lze se na současné ( povinné) očkování dívat i tak, že jde o očkování proti smrtelné nemoci, ale nikdo se vás neptá, jak se cítíte, zda máte protilátky, zda náhodou zrovna nejste pozitivní... Prostě na nic. 

Pích a jede se dál. 

Napíchají vás klidně v obchoďáku, kde kolem proudí davy lidí, žádná hygiena či dezinfekce, o anamnéze ani nemluvě:-(. 

Prostě továrna. Dej se píchnout, kdekoliv a kýmkoliv, bez ohledu na to, jaký je tvůj zdravotní stav. 

A do toho zprávy, že stejně onemocníte, že jste přenašeči atd....? 

Lze takhle vysvětlit neočkovaným, že se mají očkovat? Že to má smysl a logiku?

Dokonce povinně....?!!!

   Jen se tak ptám, ani jako antivaxer ani jako rebel bez příčiny. Prostě se na to tak užasle dívám, snažím se pochopit obě strany, ale nerozumím ani jedné. 

A ve finále se cítím jako figurka v něčí hře....

Jen nevím v jaké, čí a proč....?

Určitě ale někdo má víc jasno a všechno mi objasní:-)

 figurka v něčí hře, jen nevím v jaké, čí a proč. ...

Čím je zajímavý prosinec?

Třeba staročeským názvem prasinec? Nikoli jako eufemismem pro některé aktuální události, ale jako výrazem shrnujícím množství zabíjaček v tomto období. Víc si ho ale logicky spojujeme s adventem a vánočními svátky. Znalci a milovníci folklóru navíc mohou během adventních dní slavit či připomínat kde co, není to jen Mikuláš, ale logicky i Barborky, Ambrož, Lucky a jistě by se našlo i mnoho dalších oslavných rituálů, kterými lze zpestřit čekání na Vánoce.  Nebo na slunovrat, každému podle jeho gusta. Ale  prosinec třeba nabízí í historické výročí bitvy tří císařů, tedy slavné bitvy u Slavkova, kde Napoleon drtivě vyhrál

a začal psát nejslavnější kapitolu své oslnivé kariéry. V roce 1805, tedy před nekulatými 216 lety, zde porazil ruského cara a císaře rakouského Františka, do jehož rodiny se o několik let později přiženil. Jeho budoucí nevěsta, Františkova dcera Marie Louisa, byla v době bitvy u Slavkova sotva čtrnáctiletá. Doma ji učili, že Napoleona je nutné nenávidět. O pět let později ji za něho provdali. I to byl svým způsobem docela“ prasinec.“ Není divu, že manželství nebylo z nejšťastnějších, byť potomek z něho vzešel. Byl to v podstatě nešťastný mladík známý pod přezdívkou Orlík, který se dožil pouhých jednadvaceti let. Když se ale vrátíme ke slavné prosincové bitvě u Slavkova, respektive u Austerlitzu, tak je na místě připomenut, že byla druhého prosince a je vnímána jako jedna z největších bitev na českém území. Zajímavé mi vždycky přišlo, že tady Napoleon docela drtivě porazil slavného ruského maršála Kutuzova, který mu to o sedm let později vrátil i s úroky. Ruské tažení v roce 1812 předznamenávalo Napoleonův pád. I tehdy to bylo v prosinci. Lze tedy s určitou nadsázkou říci, že Napoleon v prosinci začal i skončil se svými úspěchy, byť doslova tomu tak není. Přesto je prosincová bitva u Slavkova natolik slavná, že dodnes bývalé bitevní pole navštěvují „lovci pokladů“, kteří se svými detektory hledají kovové pozůstatky dávného masakru.

A nacházejí, knoflíky, náboje, sponky a spoustu dalších artefaktů připomínajících prosincový den, kdy na slavkovském bojišti zemřelo skoro dvacet tisíc lidí. Čím že obloukem křečovitě vracíme k úvodní zabíjačce, byť toto byl spíš masakr. Pravda, do adventového rozjímání se takové úvahy dvakrát nehodí, ale zase je svatou pravdou, že i takové věci si musíme připomínat. Abychom ty dějiny nemuseli opakovat