Friendly

Být friendly je v současné společnosti velmi populární. Málokdo sice používá hezké české slovo-přátelský či vlídný, protože to údajně nezní tak moderně- ale být friendly chce být kde kdo. Zejména ve veřejném a podnikatelském prostoru, hotely jsou friendly k dětem, k psům, ke kočkám, penzistům, cizincům, domácím…..záleží na tom, co si daný marketing vytkne za cíl. Mnohdy je až komické, že za výhodu  friendly vydávají něco, co by mělo být samozřejmé, ale to není můj dnešní cíl.  Mně totiž po návštěvě psychiatrické léčebny znovu napadlo, jak moc jsme friendly k alkoholu. Kolik protialkoholních léčeben u nás funguje a to už jedeme v modu, kdy je léčení ryze dobrovolné. Jak moc narostlo procento závislých pijáků. A to nejen kvůli tomu, že se mluví o alkoholovém genuJ, který má údajně vysvětlovat, proč někdo alkoholu propadne a někdo ne. Spíš je to v celkové toleranci k alkoholu, která v naší společnosti panuje. Pivo se takřka za alkohol nepovažuje, víno je tak snadno dostupné v každém supermarketu (a nejen víno) že ho přihazujeme do nákupního košíku takřka bez rozmýšlení, v hospodě je limonáda dražší než půllitr piva. Děti trénujeme od malička dětským šampaňským, to aby co nejdřív pochopily, že k našemu životu alkohol prostě patří. A skutečný alkohol většina národa také ochutnala z ruky rodičů. Všichni (nebo skoro všichni) tady totiž razí názor, že když ochutnají pod rodičovským dozorem, budou v budoucnu k alkoholu více odolní.  A tak bych mohla pokračovat donekonečna. K alkoholu jsme prostě totálně friendly. Bojovat s tím moc nelze, snad jen formou nějaké osobní systémové vzpoury, tím ale společenské nastavení nepozměníme. Ani se o to nesnažím, jen se zamýšlím nad tím, jak moc je alkohol u nás populární a jak asi musí být pro alkoholika, který už pít nechce, těžké se začlenit, když vám to pití všude takřka nutí. Možná by stačilo omezit to populární friendly, ale stačí jen nakouknout do regálů v supermarketu a je jasné, že je to u nás takřka nemožné. U nás na Letné k tomu máme ještě pivní vozítko, které jezdí pod vlivem alkoholu po zdejších ulicích a jako turistická atrakce je tudíž zde tolerováno pivo v automobilovém provozu. Jsme prostě friendly na všech frontách. Mladí seveřané, co se sem pravidelně jezdí opíjet, by mohli vyprávět. 

Jen abychom jednou šeredně nelitovali. Nemusíme být přeci ke všemu tak přátelští a vtřícní…. 

Náhubek

 Nedávno nás vyhodili z tramvaje, protože pes neměl náhubek. Nějakou asociací se mi tato situace analogicky vrátila v okamžiku, kdy jsme doma hovořili o současné společnosti.  Jako bychom obrazně nosili náhubek všichni, protože běda tomu, kdo si pustí pusu na špacír. Povoleno je pouze korektní vyjadřování. Samozřejmě, že se předpokládá i korektní myšlení, ale chapadla cenzury zatím ovládají vyjadřování. To ovšem naprosto dokonale. Kdo se vyjadřuje bz náhubku, třeba jak mu zobák narostJ, a nebo tak, že popisuje realitu trefnými a výstižnými slovy, nikoli korektními a nicneříkajícími frázemi, má vystaráno. Je zlikvidován. Nikoli fyzicky, to se ostatně diktaturám v minulosti neosvědčilo, ale společensky.  Je zcela určitě běžnější korektní plácání než nekorektní výstižná realita. Vrací se i strach, strach z toho, co řeknu. Co mohu říci…Pravda, někteří to tak necítí, jsou vycvičeni v korektní mluvě a vyjadřování. Hustí se to do nich od malička a tak není divu. Když jsem jednou ve třídě řekla slovo cikán, třída zmlkla a vyděšené oči na mě valily i třídní rebelové, co jsem si to dovolila? Když to rozdýchali, jali se mě napomínat, že takhle se přeci nemluví…. Nu, tehdy to vedlo k zajímavé školní diskusi, dnes to vede k zamyšlení, kam až se dá s korektností vůbec dojít? A není na šance ty povinné náhubky hromadně sejmout?  Jde to ještě vůbec?

Zkrátka se zamilujt

Blíží se květen, lásky čas, tak i četba náležitě zamilovaná
                                                  

Ohrožené druhy

V zoologické zahradě v Táboře se věnují ohroženým druhům zvířat. A že jich je. Pravda, některá nevypadají jako ohrožené druhy, třeba prasátka jsou nejvíc ohrožena zabíjačkou, asi. Lva ani tygra jsem ani v Praze z takové blízkosti a tak detailně neviděla. A surikatu také ne. Ale co se týká ohrožení, tak ti asi ohrožení opravdu jsou. A ty texty, které to provázejí, to je děsivé. V tomto tedy Asii nechápu. A ostatní, co s nimi v tomto duchu obchodují, také ne. Jak by, asi, nějaký roh či mohl mít afrodisiakální účinky? Ale mraky lidí tomu věří, další mraky jim to prodávají, další ta ubohá zvířata vraždí. Tak pokud proti tomu zoologická zahrada bojuje, tak klobouk dolů!

Ve Stromovce

Ve Stromovce je krásně, v každém ročním období. Snad jen tehdy, kdy se tam koná nějaký hudební festival či řve rozdivočelá mládež, se tomu parku vyhýbáme. Jinak jsme tam několikrát denně. Rána bývají nejkouzelnější, většinou je klid, krásná procházka. Tobiáš honí veverky. Ty jsou tady ž přemnožené, na každém kroku je možné potkat veverku. Tobiáš vždycky vypálí, veverka mu uteče na strom a on pak štěká dole u stromu. Nedávno ale „narazil“. Jednak vyplašil veverek víc, takže dupot a každá na jiný strom a on najednou nevěděl, za kterou. A vybral si špatně, narazil na veverku bojovnici. Celá černá, vyskočila sotva do půli kmenu, otočila se proti němu a vypadala, že chce bojovat. Vydávala něco, co se dá směle označit za válečný pokřik. A Tobi svěsil uši i ocásek a pomalu odkráčel. Válčit s veverkou se bál. Docela jsem zírala, ale ony asi některé veverky budou divočejší. Kdysi mi kdosi vyprávěl o ženě, která v parku narazila na zraněnou veverku, chtěla ji zachránit a veverka ji pokousala. Zachránkyně skončila na Bulovce, veverka odpadala na strom a asi se vyléčila samaJ. Nu, některé veverky nejsou takové Zrzečky, jaké si pamatujeme z dětství z půvabných pohádek o Veverce Zrzečce. Ty jsem milovala. Ale realita bude roztomilé Zrzečce na hony vzdálenáJ

Husitské muzeum

Husitské muzeum v Táboře je skvělé. Zdejším školám se musí fantasticky učit husitství, jakmile na ně dojede, vyrazí se do muzea, kde je tak výborně udělaná expozice, že poté musí celé období zvládat, jako když bičem mrská:-). Baví to tam i mě, a to já jsem k husitům a této době velmi kritická, vnímám je jako středověké teroristy a o vrcholu našich národních dějin bych v souvislosti s nimi nemluvila ani náhodou. Tady je to ale všechno hezky v souvislostech, jsou tu zajímavé popisky, baví to i malé děti, které mohou nahlížet do tajemných okýnek a pátrat, co že to tam vidí. Muzeum se rekonstruuje, ale žádný hluk či nedej bože sbíjení nás tam nerušilo, prohlídka byla skvělá a zážitky taktéž. Škoda, že něco podobného nemáme v Praze. :-)