Slavíme

Všechna letošní listopadová výročí si nějak připomínáme. Ať už to byly Dušičky, nebo pád Berlínské zdi, Den válečných veteránů, svatořečení Anežky České či výročí Sametové revoluce s odkazem k roku 1939. Dokonce máme i několik projektů na dané téma. Je to listopad plný emocí. Někdy mi stačí slyšet Modlitbu Marty Kubišové, abych byla naměkko. Navíc mám pocit, že to tak rychle uteklo, spoustu věcí z oněch dramatických dnů už si ani nepamatuji, co ale nelze zapomenout, je ten pocit, atmosféra, nálada. Nic podobného už se nikdy neopakovalo. Ani při těch letošních velkých oslavách. Sem tam nějaký záblesk, návrat emocí, ale jen takový slabý odvar. Také kapku zahuštěný tím, co aktuálně prožíváme, jak se k té minulosti stavíme, jakou máme současnou reprezentaci, kam to všechno směřuje..... Vytváří to zase jiný koktejl nálad, který má někdy takové zvláštní příchuti. Ale ve finále jsem ráda,  že stále ještě můžeme slavit, že je co slavit a že to má určitou důstojnost. Byť stále je co zlepšovat:-). 

Samoobslužné pokladny

Hit současného prodeje. Náš zákazník náš pán už zjevně neplatí. Nebo to jen tak odlišně vnímám. Prostě samoobslužné poklady vnímám jako degradaci zákazníka, úpadek prodeje a odmítám je akceptovat. U nás na Letné teď frčí. Po rekonstrukci Billy zlikvidovali systém klasických pokladen a nastavili systém samoobslužných. Takže už si nenakoupím. Pravda, v Bille jsem byla, leč nově nastolený trend mi přinesl maximálně tak zvýšený tlak. Asi tři skutečné pokladny sice zůstaly zachovány, ale tam je fronta delší než u mauzolea. Fronta je i u těch samoobslužných, protože to lidé neumí, jde jim to pomalu, neodsýpá to. Takže nenakupuji. Jsem toho názoru, že v obchodě, kde většina zboží je stejně předražená, nechám tolik peněz, že mi to snad může prodavač/ka spočítat. Když jí to navíc ještě vyložím na pás a zase z něho sundám. Ač je sdílení všeho dnes děsnou módou, já nechci sdílet něčí práci. Mám dost té své a když už hodlám utrácet svoje vydělané peníze, očekávám za ně mít i nějakou protislužbu.
 V sobotu v podvečer jsme to v Bille, na Letenském náměstí,asi z nedostatku dobrodružství či co, zkusili znovu. 
A ejhle, žádná změna. U jediné klasické fungující pokladny na mě poněkud nevybíravě haleká prodavač, patrně slovenské národnosti, ať se do fronty neřadím, on že končí. Ptala jsem se ho ( na rozdíl od něj klidně a slušně), kdy ho tedy někdo vystřídá, že chápu, že končí. Štěkl jen, že nevystřídá a ať jdu pryč.  
Šla jsem tedy za nějakým odpovědným zaměstnancem zeptat se, kdy přijde někdo jiný k pokladně. Choval se stejně neurvale, jako ten u pokladny. 
"Nikdy," štěkl. "Jsou tu samoobslužné pokladny." 
"Ty ale já nechci," vysvětluji stále ještě klidně.
"A co já s tím jako, nejsou lidi!" štěkal dál. 
No, to už jsem moc klidná nebyla, ale ovládla jsem se a se slovy, "...tak si, pane, ten můj nákup strčte...
napjatě čekal na můj vulgarismus, který by mu jistě dodal argumentační sílu....
....zpátky do regálu.." zaskočila jsem ho. 
Vrazila jsem mu přeplněný koš do ruky a odešla jsem. 
Ale naštvaná jsem byla. Co je tohle za službu? Copak jsem  prodavačka, abych si sama markovala nákup? A vůbec, ty ženy které by zde pracovaly, a třeba i rády, jsou bez práce? Abychom my tady mohli vesele sdílet jejich práci? A napadá mě v souvislosti s tímto nesmyslem plno dalších nezodpověditelných otázek. 
Abychom to ve finále s tím sdílením nepřeháněli....
Samoobslužné pokladny prostě za mě ne. 
Až budou úplně všude, pak si asi nenakoupím nikde. Zatím ještě mohu tam, kde se pořád ještě cítím jako zákazník. Sice už dávno ne jako náš pán, ale i jako zákazník zatím ještě dobrý. Ale jako obsluha pokladen nakupovat nechci!