Jdeme Starou Prahou. Venčení v době koronakrize získává jiné dimenze. Procházíme místy, kde bychom se dříve prodírali davy turistů, kde by pejskovi hrozilo permanentní ušlapání. A mně možná také.
Dnes jsme tam skoro sami. Užíváme si starosvětského poklidu. Atmosféry, kdy se i Staroměstské náměstí zdá místem k životu. U znovupostaveného Mariánského sloupu se modlí skupina lidí. Forma mše na čerstvém vzduchu. Ještě loni by pro ni neměli prostor ( nehledě na to, že sloup tam ještě nestál, to pro detailisty:-)). Dnes mohou. A také je to ale jediná možnost duchovního souznění. Reálného, nikoli virtuálního.
Vedle rodinka s kočárkem, naproti se kdosi šourá do otevřeného obchodu s potravinami. Pár, který v tichém objetí stojí kousek od radnice.
Atmosféra úplně domorodá, prostě se tu bydlí.
I na Staroměstském náměstí svítí několik oken signalizujících, že je tam někdo doma. Není to ani hotel ani hospoda. A na náměstí jim k tomu neřvou davy turistů. Zdá se to být kladná stránka věci. Leč, do vnímání proniká i smutek. Prázdnota. Opuštěné obchody. Zabedněné výlohy. Studená prázdnota.
Jdeme dál.
Rudolfinum přímo volá po návštěvnících. Tady ta prázdnota už fyzicky bolí. Navzdory chystanému online televiznímu koncertu k výročí narození Mozarta. Koncert bez lidí..
Takhle to nefunguje. Je to sterilní, bolestivé. Je to náhražka. Ale nefunkční. Ty represe k ničemu nevedou. Znalci historie si mohou vybavit prohibici ve Státech. Nepomohla. Naopak. Křivka alkoholismu prudce vzrostla.
Stejně tak současné zákazy. Ničemu nepomáhají. Křivka nákazy prudce roste. Není na čase hledat jiné řešení?
Nebo se třeba jen docela obyčejně ozvat, jako že tudy cesta nevede? Ze žádné slepé uličky nevyjedu přímo, snad jen tankem, ale ten toho víc zničí. Musím se vrátit a hledat jinou cestu. Nebylo by tohle řešení?
Naprosto s Tebou souhlasím. Byli jsme na starém městě.. a udivilo mě, jak jsou fasády postříkané od sprejů. A že represe je k ničemu, to už by měl poznat každý reálně myslící člověk....
OdpovědětVymazatPěkný víkend.
Pavel