V psané podobě se velmi ráda vrátím ke své "rubrice" nedělní čtení. Chyběla mi forma sdílení přečtených knih, stejně jako určitá forma virtuálního čtenářského deníku, kam si přečtené knihy zaznamenávám. Paměť slábne a co není napsané, brzy nevím:-)
Z některých knih mi v paměti obsah zůstává, jinde zůstanou jen emoce, jako bylo : to dobré, nebylo to dobré, škoda číst...,
někde není ani to.
A to vnímám ( pro sebe) jako mínus, a proto se ke svému nedělnímu čtení ráda vracím.
V novém roce je mojí první knihu Šikmý kostel.
Dlouho jsem o ní věděla, slyšela i samou chválu, ale sama pro sebe jsem si říkala, že o Ostravě a jejím hornickém okolí vlastně nic nevím, a že mě to tedy nebude zajímat...nějací horníci:-) (to je samozřejmě nadsázka).
Ó ,jak jsem se spletla. Skvělá kniha.
A nyní se nemohu dočkat druhého dílu, který vyjde 21. ledna, jak jsem se již netrpělivě několikrát informovala v knihkupectví ( tedy v době, kdy byla ještě otevřena).
Příběh mě vtáhl hned na první stránce, moc mě to bavilo, a jediná negace, kterou ve mně zanechal, je touha, že bych také tak chtěla umět psát:-(
Šikmý kostel využiji i ve výuce, protože je opravdu smutnou pravdou, že události na Těšínsku a období kolem vzniku republiky, násilí legionářů a další věci, které se nehodí do obrazu adorované první republiky, naše učebnice dějepisu velkoryse opomíjejí.
A krom toho je to fakt vzrušující a skvělé čtení.
Díky za tip👍
OdpovědětVymazatJitko, a co teprve audiokniha,kterou čte V.Cibulková právě posloucháme při cestách autem.Silné příběhy žen, horníků,...měli bychom se z té doby poučit, ale asi jsme jako lidstvo nepoučitelné!Nevěděla jsem,že už v lednu bude pokračování knihy🙂
OdpovědětVymazatIlono, děkuji. Ráda auudioknihy poslouchám, také v autě. A Vilma Cibulková musí ten příběh povýšit na super zážitek:-)
VymazatPodepisuju v plném rozsahu. Přistupovala jsem ke knize s obavami - Ostrava, horníci, to není nic co by mě nějak zvláště oslovovalo. Ale zhltla jsme jí rychlostí blesku. A 21.leden už mám také v kalendáři zaškrtnutý!
OdpovědětVymazatJitko, je fajn, že se vracíte ke knižním tipům a k psanému blogu :)
OdpovědětVymazatHlásím se /ne z hradu/ ale z Ostravy.. Byla jsem na knížku zvědavá a moc se mi líbila. Mohu potvrdit, že ano tak těžký život tady byl. Jako malá jsem poslouchala vyprávění babičky, ročník 1907, a život byl o hladu, velmi těžké práci, ztrát na životech. Možnost obživy byla šachta nebo železárny. Nic jiného. Jako malá jsem běhala po hornické kolonii a na hlavu mi padalo uhlí z vozíku, který vypadal jako lanovka.. Lenka
OdpovědětVymazatLenko, děkuji za zajímavý komentář. Pro mě, která nikdy v Ostravě nebyla ( ostuda, vím) je to úplně jiný svět. A ráda do něho nakukuji, uhlí z "lanovky" to je pro mě trochu sci-fi. Ale dovedu si představit, že to byl život hodně těžký. A jen na okraj, moje babička byla 1906- vždycky si v den jejích narozenin uvědomím, kolik přes stovku už by měla...:-) A přitom jsem tolik let s ní žila....
OdpovědětVymazatAno, ten rozdíl mezi životem babiček a našim životem je propastný. Babička jako dítě měla 10 sourozenců a musela asi od 7 let jít do služby, pak do práce, a pak se vdala a měla děti a manžela horníka. Dědečka jsem nepoznala, ten umřel jako všichni chlapi zde na zauhlené plíce ještě mu nebylo 50. A k objasnění té lanovky.. Nad městem bylo nataženo lano, po kterém putovaly vozíky z těžby s uhlím do koksovny, kde se z uhlí dělal koks. pod těmi vozíky byla napnutá taková síť, kterou stejně to uhlí propadalo. Navíc se z něho prášilo. Největší šok měli vesničani, nebo Pražáci, když sem přijeli v bílé košili. Tu mohli po hodině vyprat. Všechno bylo pokryto černým popílkem. V MHD jezdili horníci, kteří měli ruce černé od uhlí a totéž pověstná černá linka kolem očí... Je toho hodně, čím byla Ostrava rázovitá.. Teď je chválabohu všechno jinak. Lenka
VymazatMoje nejoblíbenější knížka loňského roku.Četla jsem ji už v březnu a nemůžu se dočkat pokračování.
OdpovědětVymazat