Když se před stopadesáti lety v kolébce
v Miroticích rozezněl bohatýrský pláč dalšího chlapce, mohli se rodiče Alšovi
radovat z krásného klučičího trojlístku. Mikuláš byl nejmladší a ve svých
dvou starších bratrech měl zdatné učitele a nepopiratelné vzory. František, Jan
a Mikuláš byli nerozluční. Chodili do stejných škol, nejprve v Miroticích,
posléze v Písku. Všichni geniální malíři.
Ke studijním typům lze
ale zařadit jen ty dva starší, Mikuláš byl trochu lajdák a rebel, ve školních výsledcích
docela zaostával. Nebavilo ho to. Nejraději by pořád jen kreslil.
Trochu bohémský otec František
Aleš se proto na svého nejmladšího rozčílil a se slovy,
„když chceš malovat,
budeš tedy malíř, ale pokojů,“ ho poslal na vyučení.
Ale studium bohužel končí všichni tři, za velmi tragických
okolností. Nejstarší František umřel v septimě, na zápal plic. Prostřední
Jan se z jeho smrti nevzpamatoval, na gymnázium se již nevrátil a po
několika měsících ukončil svůj devatenáctiletý život sebevraždou. Brzy na to
zemřela i jejich maminka a Mikuláš zůstal v podstatě sám. Jeho otec byl totiž odjakživa
duše nepokojná, moc si nerozuměli, což se umocnilo jeho dalším, a podle jeho
syn příliš rychlým, sňatkem. Macecha Mikoláše moc nemusela, což jemu brzy došlo
a z Prahy, kam odešel na AVU, se proto raději domů moc nevracel.
Strávil na AVU sedm let,
patrně dost rozporuplných, protože jeho venkovskému zemitému naturelu a
rebelské povaze atmosféra tehdejší akademie moc nekonvenovala. Navíc se vůbec
netajil názorem, že nejvíc se stejně naučil od svého bratra Jana, takže kantoři
z AVU ho asi dvakrát nemuseli.
Ale byli tu zajímaví
spolužáci a kolem nich další lidé, kteří Alše zajímali, bavili
a hodně formovali.
Z výtvarníků mu byli bližší Ženíšek, Brožík, Tulka či Schikaneder, mimo
výtvarno pak Tyrš, Thomayer či Jirásek a Vrchlický. S nadšením a energií
s nimi vedl debaty v hospodě U Bílé kobyly na dnešním Senovážném
náměstí, byť sám se nikdy netajil názorem, že se proti nim cítí být
nedovzdělaný a bez přehledu.
Často spolu s nimi
jezdil i do Suchdola za velkostatkářem Brandejsem, který byl pro mladé umělce
velkorysým mecenášem. A přitom pořád využíval prostor na AVU, kam se krátce vrátil i po roční vojně. Až teprve
zakázka právě od Brandejse ho přiměla zdánlivě nekonečnou dobu studia ukončit.
U Brandejse nejen tvořil, ale i dostal zaplaceno, což ho na čas zbavilo
finančních problémů. Do toho bohémský život a snaha se výtvarně prosadit.
A pak přišla velká výzva,
soutěž na výzdobu vznikajícího Národního divadla. Jak na houpačce, nejprve do
toho chtěl jít, pak ne. Mezitím vytvořil slavný obraz setkání Jiřího
z Poděbrad s Matyášem Korvínem, ze kterého se stal protivládní
výkřik. Reakce na česko rakouské vyrovnání. Pak ho Brandejs přemluvil a on se
svými lunetami do soutěže šel. A spolu s Ženíškem vyhráli. To bylo slávy.
Dostali tolik peněz, že
se Mikoláš mohl konečně oženit. Rychle si z Vídně přivezl svou dlouholetou lásku, Marinu, vzali se a ona se
stala jeho andělem strážným. Manželství měli opravdu šťastné, vychovali tři
děti, rozuměli si.
V umění už to
Mikoláš tak spokojené neměl. Po požáru Národního divadla jeho malby znovu
nechtěli. On moc neuměl kompromisy, ale na druhou stranu šlo o nespravedlivé
rozhodnutí tehdejších radních.
Těžce to nesl, rozhádal
se s Ženíškem, kterého vinil ze zrady, protože jeho obrazy přijaty byly.
Alšova hvězda naopak začala docela hasnout.
Živil se kresbami do
novin a časopisů. Ilustracemi knih. Velká zakázka ale nepřicházela. Vytvářel i
sgrafita na domy, ale živila ho práce ilustrátora. Kreslil pořád,
s fantazií a nadšením, ale křivdu cítil.
Zemřel krátce po
šedesátce, unaven a vyčerpán. A nedoceněn. To si myslel on ve své době.
A je to asi pravda i
dnes, byť jméno Mikoláše Alše snad není široké veřejnosti úplně neznámé. Třeba jen
proto, že většina milovníků historie si naše dávné předky představuje podle
toho, jak je mistr Aleš nakreslil.
18. listopadu si
připomínáme jeho stopadesáté narozeniny.
Žádné komentáře:
Okomentovat