Titulek je zjevně pozitivní ředitelskou obměnou pradávných pořekadel typu, jaký pán, takový krám či ryba smrdí od hlavy.
Myšleno samozřejmě tak, že dobrý ředitel je nesmírně
důležitý nejen pro praktický chod školy,
ale hlavně pro
atmosféru ve škole samotné, pro náladu ve sboru a potažmo i ve třídách. Tam je
to následně mnohdy parafrázováno slovy, že jaký
třídní, takový žák, neřku-li třída.
Drsněji řečeno, jazykem dnes úplně zapovězeným, platí zde
zákon padajícího lejna. Tedy, když stojí vedení za nic, chladí si žáhu na
podřízených, ti pak tuto setrvalou nenáladu přenášejí na své třídy
a celé se to bortí
jako domeček z karet.
Prostě školu dělá dobrý ředitel. Stejně tak její pověst.
Znám pár opravdu
skvělých a super ředitelů. Vím, jaká je to dřina, odpovědnost a vypětí.
Ale potkala jsem i ty z opačného spektra, někdy jsem
dokonce žasla, jak se takový nepedagog
a nevzdělanec mohl dopracovat této funkce.
Vysvětlení mi mnohdy
poskytli životní pragmatici, často prý jde o politickou funkci, o domluvenou
záležitost, někde hraje roli dokonce i stará dobrá erotika, jakože cesta vede
jinudy než přes klasické přijímací řízení…
Nu, vysvětlení se nabízí nepřeberné množství. Některá vůbec nechápu, jen žasnu, co někdy za vším může být. Někdy jde jen o dojmy, jinde zase o realitu.
Někdo je ale prostě ve vedení opravdu za úplně jiné schopnosti a vlastnosti,
než by jeden (nejen) ve školství očekával.
A pak se s tím poperte.
Většinou moc prostředků nějak se vůči tomu vymezit či se
bránit nemáte. Nejjednodušší cesta je odejít jinam, protože ředitelská hůl na
psa, kterého chce bít, je nevyzpytatelná a všemocná.
Pravda, mobbing je dnes docela ošemetný a mediálně
propíratelný, ale než se doberete nějakého práva, abyste se šli buď pást,
protože nedostanete ani korunu navíc. Tady si takový zaujatý ředitel může hodně smlsnout. A
úplně holý, tedy základní, plat je ve
školství pořád dost tristní, lze o něm hovořit spíš jako o podpoře v nezaměstnanosti. Tudy tedy cesta nevede.
Jako další možnost obrany se jeví nechat se hospitalizovat na psychiatrii, protože ten tlak z ředitelny je většinou dost intenzivní. Ale to asi také k ničemu nevede, protože pak nemáte, jako psychicky nevyrovnaný, šanci ve školství pracovat
A pořád je totiž v mnoha školách velkým trendem držet hubu a krok, leštit kliky
ředitelny a nabízet švestičky, nejlépe z vlastní zahrádky.
To se pak máte ve
sborovně skvěle.
Vlastní názor a jemu
podobné výstřelky se většinou moc nenosí.
Za svou dlouhou
pedagogickou kariéru jsem potkala jen dvě (slovy opravdu dvě) ředitelky, paní
ředitelky, které byly inspirativní, velkorysé, s nadhledem, chápaly děti i
kantory, uměly to s rodiči, nehrály si na kariéristky, uměly učit i vést….
Zajímavé je, že obě také byly brzy trnem v oku těm
ostatním, co vnímali pozici v čele školy jako svoji možnost, jak udělat
nějakou kariéru a případně si to vyřídit s těmi, co mají jiný názor než
já.
První z nich mohu i jmenovat.
Byla to paní doktorka Božena Vaňková. Žena hrdá, chytrá,
vzdělaná….
Už bohužel není mezi námi, takže jí to, že o ní mluvím, neuškodí. Ani profesně ani lidsky.
Ona založila naše gymnázium.
S jasnou vizí.
Pak jí ti méně schopní, ale početnější, vyštípali.
To už je ale hluboká historie.
Smutným faktem je, že takoví kvalitní lidé ve vedení jsou většinou velkou výjimkou.
Převážně se setkáváme
s těmi, co prošli nějakým rychlokvašným vzděláváním, jsou bez rozhledu
a empatie, ale plni krásných módních korektních řečí, přetékajícího sebevědomí a nekritických
ambicí.
Ale je tam to slovo převážně, takže jsou i jiní.
A tak navzdory tomu převažujícímu skepticismu chci
smeknout před těmi ostatními, co naplňují pořekadlo, že dobrou školu dělá dobrý
ředitel….
Vážím si jich.
Žádné komentáře:
Okomentovat