Protekční děti

 

     Někdy se dítě stane protekčním, aniž by o to nějak usilovalo. Stačí  se narodit v mediálně slavné rodině a může mít nálepku protěžované dítě nebo, co je pravděpodobnější, "protekční spratek." Jsou jistě tací, kteří z toho žijí a prošlapanou cestičku si užívají. A jsou i takoví, co by na to sami neměli, proto z protekce tyjí.

    Moje setkávání s protekčními dětmi zahrnovalo i ten druhý úhel pohledu, tedy fakt, kdy se děti podobnému škatulkování brání a chtějí se prosadit samostatně, nepotřebují k tomu slavnou maminku či nekřesťansky bohatého tatínka, který zaplatí škole tělocvičnu a očekává, že jeho nevzdělavatelný potomek odejde s maturitním vysvědčením v kapse. Tento relikt, hojně rozšířený v slavných devadesátkách, se dnes neděje tak okatě, ale možná o to intenzivněji.

    Není pochyb, že protekční děti existují v každé době. Vždycky byly. A jsou. Vím to i proto, že se s nimi bohužel setkáváme v míře, větší než malé. A nemusí to být vždy příjemné.  Ve školství například děti kolegyň. Některé se prostě neovládnou a pořád sondují, co ten jejich…

A zatímco jiné děti mají šanci si vydechnout a dojít s nějakou informací až domů, učitelské děti v této variantě (nejsou totiž tací všichni) to řeší hned na školní chodbě případně u maminky v kabinetě. Často následuje nenápadný či nápadný tlak na vyzkoušení (víš, on se včera fakt učil), či dokonce na zlepšení známky.

    Když jde o děti nadřízených, ocitáte se ve vyšším stupni matrixu, protože jde o tlak sofistikovanější. Zejména v okamžiku, kdy někteří šéfové svůj zájem na neoprávněně získaných výsledcích svých následovníků ani moc nezastírají. Někteří to umí dovést do krajnosti, kdy své podřízené hodnotí podle toho, co řekne jejich dítě doma. A běda, znelíbí-li se nějaký chudák ředitelskému dítku. To se pak může stavět na hlavu a všechno je špatně.

    Koneckonců i za soudruhů tomu tak bylo. Vlastně se to dost obloukem vrací. Někde, logicky. Vlastně je to stejné v tom, že se objevují povahově stejní lidé. Tedy ti, co by totéž kdysi podmiňovali ideologií, dnes zaštiťují moderními trendy, korektností. Jak se jedná o protekci, umí se tvářit, že o nic nejde, protože si to tak žádá doba. Najednou se objeví záplava vzletných frází. To, co je jasná protekce, se přikryje sofistikovaným plánem pedagogické podpory a přes to najednou nejede vlak.

    Tito lidé mají podobné myšlení, jako mívali kdysi soudruzi. Jen v jiném hávu. Pak se divte, že se o protekčních dětech vyprávějí zlé vtipy. Zajímavé je, že ony často žádnou nespravedlnost necítí. Dokonce mají často pocit, že je to tak správně. Jejich vnímání spravedlnosti a vlastních schopností je pokřivené.

    Docela mě zajímalo, zda jde o jev široce rozšířený. Pátrala jsem tedy i mimo okruh své sociální bubliny. Hlavně proto, abych se vyvarovala nějaké zaujatosti. A světe div se, ano. Dopídila jsem se i jiných protekčních variant než jen ředitelské děti. Klasické já na bráchu je prostě pořád všudypřítomné.

   Kupříkladu zaměstnávání rodinných příslušníků, dohazování kšeftů kamarádům bez jakéhokoliv výběrového řízení, manipulace penězi, které nahradily dřívější ideologii. Však ne nadarmo se říká, že hypotéka je forma refeudalizace společnosti. Prostě tu výplatu potřebujete, tak držíte ústa a krok. Navzdory viditelnému šlendriánu kolem sebe. 

A novodobí disidenti si tu hubu nabijou zase. Pravda, doba je dál a za názor sedět nejdete, to je pokrok. Ale žebrotou se klidně vydat můžete.

    To je docela důležité vědět. Že protekce pořád světu vládne. Někde by mě to samotnou ani nenapadlo. Třeba již zmíněný fakt, že ve školství protekce může vést nejen k samým jedničkám zvýhodněných studentů, ale k zaměstnání celé široké rodiny. Vždyť se dají obsadit nejen běžné profese, jako je školník či uklízečka, ale dle hesla, že učit může dnes každý, lze v příbuzenstvu najít i univerzálního pedagoga, který aktivně zaskočí ....

 Takový ideologicky korektní suplent. 

Že nemá vzdělání?

Nikterak nevadí. Má vztahy.

    Abych ale nebyla jen skeptická. Ve skutečnosti si pořád myslím, že ty děti za to nemohou. A že jim většinou jejich  zvýhodněná pozice ve společenství úplně nedochází. Do určitého věku, tedy. Že škodí jejich přátelským vazbám. Pevné kamarádství na základě protekce prostě nevybudujete. Ne nadarmo se mnozí slavní stahují do ilegality, potřebují vědět, že je lidé kolem sebe nechtějí za přátele jen proto, že se vyhřejí na jejich výsluní. Stejně tak protežovaná ředitelská dcerka nemůže vědět, zda její kámošky nechtějí mít jen lepší výchozí pozici při písemce z matiky a jinak by s ní nekamarádily.

 Pokud ale jde o ty typy dětí, které to ví a drsně využívají už od raného dětství, pak pánbůh s námi a zlé pryč. To bude tedy elita národa.

Naštěstí, pořád takových tzv. protekčních spratků není většina.

Sice přibývají, to je smutný fakt, ale pořád jsou v menšině. Tak snad to tak zůstane i do budoucna, protože vymýtit jev a myšlení protekcionalismu se asi nepodaří. Ani v rádoby moderní a korektní době.