Často vnímám v médiích kritiku našich lingvistických dovedností, cizím jazykem se prostě pořád všichni nedomluvíme. Vracíme se z ciziny, kupříkladu ze severských zemí, a obdivně glosujeme, že tam se anglicky domluví každá uklízečka. U nás s tím má mnohdy problém absolvent střední školy.
Jistě, jsou sociální bubliny, kde se hovoří jako
z partesu, mnozí disponují i vícero řečmi.
Ale pořád existují
i tací, co si v cizině sotva tak řeknou o pivo. A nemyslím tím generaci
předrevoluční. Ba ani ty, co prošli vzdělávacím systémem v divokých
devadesátkách, kdy je učili nadšenci, kteří byli sotva o dvě lekce před nimi.
Dnes už vystudované a kvalitní pedagogy máme. Lze jezdit na
výměny do zahraničí. Někde to bez angličtiny vůbec nejde. To je jeden level.
Druhý je širší a daleko rozmanitější. Nedouci, věční
začátečníci, stydlíni, jazykově nenadaní, lidé bez studijního zázemí…
Existuje totiž i dnes
mnoho mladých lidí, kteří se prostě ten cizí jazyk nenaučí. Navzdory povinné
angličtině, a donedávna i druhému povinnému jazyku.
Ten již povinný není, dětem se má ulehčit život, zněl jeden
z argumentů pro jeho zrušení.
Více méně to potvrzuje to moji premisu, že děti v našich zeměpisných šířkách se
často se cizí jazyk neumí, a hlavně
nedokáží, naučit. Přemýšlím o tom, proč to tak je.
Často se to hází na
školu, prý pořád ty jazyky neumíme učit. A ti, co to náhodou umí, učí raději
někde privátně nebo ve firmách, kde si vydělají nějaké slušné peníze. Jistě
tomu tak někde je, nicméně si troufám tvrdit, že učitelé jazyků existují a jsou
dobří.
Vidím jednu z příčin jinde. V již mnohokrát zmiňovaném
rodinném zázemí.
Jinými slovy, pokud
máte rodiče, co cizí řečí vládnou, naučíte se. Pokud k tomu mají vztah,
naučíte se. Pokud mají peníze a jejich podporu,
naučíte se.
Zůstaňme chvíli u té
domácí přípravy. Imaginárně si
představme žáka, co se seznamuje s angličtinou.
Jiný jazyk teď stejně asi ve školách moc nenajdeme. Pokud nemá aktivní rodiče,
nezažije anglickou školku, tak se s nějakým
opravdovým pokusem o výuku jazyka setká až ve třetí třídě. To už je
z hlediska kvalitního ovládnutí jazyka většinou dost dlouho, ale ještě ne
úplně pozdě.
Ovšem je zde stejná podmínka. Pokud se s ním nemá doma
kdo učit, pak jsou to dvě hodiny ve škole týdně, ve dvaceti dětech. Úkoly
splní, doma ho trénují – pokud se tedy s ním někdo učí (další
z podmínek) - foneticky, protože to
sami neumí. Našprtá se několik zadaných frází a slovíček, žádná nadstavba. Brzy
se začne stydět, že blbě mluví, že nerozumí a spirála nenaučení je roztočená. Pak
přijde puberta, doma už se s ním nikdo neučí a je vymalováno.
Z takového začarovaného kruhu se pak těžko vystupuje.
Pravda, později to
může brilantní učitel v kombinaci se silnou vnitřní motivací a velkou
snahou zachránit, někteří takto překročí svůj stín, ale hodně jich zůstane na
místě. Prostě to nejde, když k tomu doma nikdo nemá vztah, nepomůže vám, když
to doma neumí, neporadí vám.
Filmy jsou otitulkované a písničky z you tube
poslouchám kvůli melodii, textům většinou nerozumím, není kde se naučit. Do
zahraničí na jazykový pobyt nejezdí, nejsou peníze. A doma to nepovažují za
důležité.
A tak se nějak proklepou základním a středním vzděláváním,
na čtyřku to vždycky nějak dají a v dospělosti už cizí jazyk na běžnou
komunikaci nepoužívají. A o to pivo či kafe si vždycky nějak řeknou.
Pak přijdou vlastní děti a historie se opakuje.
Neumím si jinak moc vysvětlit, proč u nás je tolik lidí, co
opravdu cizí řeči neovládají. Napříč generacemi, byť, v rámci objektivity,
ti mladší jsou na tom lépe...
Jak to vidíte vy? Domluvíte se? I všichni kolem vás?
Žádné komentáře:
Okomentovat