Jasoň a Drsoň

  Onehdy jsem se sešla se svými bývalými studenty. S jubilejními srazy se roztrhl pytel, proto jsem se ocitla na několika abiturientských srazech po mnoha letech. Zcela zákonitě probíhalo vzpomínání na dětská léta, dospělí lidé se zcela spontánně vraceli zpátky ke svým školním zážitkům. Některé věci jsem snad ani nechtěla vědět, ta utajená alotria mě trochu děsí i po letech, co kdyby se tenkrát něco nepovedlo, přihodilo a z dnešní humorné vzpomínky byla dávná tragédie? Br, raději si nepředstavovat. Mnohem bezpečnější impuls k diskusi byl fakt, že v paměti dětí, dnes tedy už dávno dospělých, zůstali povětšinou ti trochu drsnější učitelé. Nemyslím nějaké zákeřné jedince, spíš ty učitele, co se s nimi moc nemazali. Dokázali nasázet špatné známky, donutili i ty největší raubíře k tomu, že dělali úkoly, sem tam použili drsnější vtípek…. Tedy věci, které jsou dnes na indexu. Je žádoucí být na děti jen hodný, neukazovat záporné emoce, bavit je. Mluvit se smí jen korektně a hodnotit jejich práci buď jedničkami, nebo raději jen pochvalou. Trochu mi tím zamotali hlavu. Nejde ani zdaleka o generaci předrevoluční, do školy chodili v době bující kapitalismu a rozvíjející se demokracie. Měli by tedy být naladěni na současnou vlnu snižování náročnosti, pozitivního slovního hodnocení či umetání cestičky. A nebyli. Pravda, nikdo nevyžaduje, aby jejich děti chodily do školy se strachem. Ale to nezažili ani oni. Spíš nějak nesouzní s tím, že trendem doby je všechno usnadňovat. Ve fiktivním duelu tedy jasně zvítězil učitel Drsoň, zatímco Jasoň zmizel v hlubinách paměti, která nemilosrdně likviduje vše nezajímavé a nepodstatné…

Podobně to mám vlastně i já, taky si víc pamatuji ty drsnější učitele, možná ve stylu pořekadla, že zážitek nemusí být dobrý, ale hlavně intenzivní…

Je to takový marginální příspěvek k diskusi o situaci na školách. Pořád se v tom plácáme, na výsluní se dostávají lidé, co tvrdí, že dítěti musíš s úsměvem hlavně umetat cestičku, nehodnotit, nekritizovat, negativní hodnocení… Jsou to většinou ti lidé, co o věci umí krásně mluvit, však ono to i hezky zní, buďte pořád hodní. Ale dosud jsem mezi nimi nepotkala člověka, který by uměl smysluplně učit, který by zvládl třídu rozdivočelých pubescentů či znuděných deváťáků, kteří už ve škole dávno přesluhují a tudíž je zcela logicky vůbec nic nebaví. 

Zde tedy v praxi varianta Jasoně vždycky pohoří. On i Drsoň, pokud mu schází empatie, moc neoslní, ale většinou to zvládne výrazně lépe.

Jenže doba přeje Jasoňům v té krajní podobě, a to se pak těžko vede nějaká debata 

o smysluplném přístupu ke studentům a jejich povinnostem a způsobu vzdělávání.

Logicky, obě krajní varianty, včetně všech vyhrocených alternativ, jsou dost špatně. Jako každý extrém.

Ale na zlatou střední cestu se patrně zapomnělo. 

Takže vlastně slepá ulička. Či dokonce slepá vývojová větev, jako v případě neandrtálců.

Přitom se tak dlouho věřilo, že jsou to naši předkové…?

A jak to máte vy, pamatujete víc na Drsoně nebo na Jasoně?

Podotýkám, že jména jsou vypůjčena od Cimrmanů, abych nebyla nařčena z krádeže.