Někdy se mi stane, že se
ke mně přihlásí seriózně vypadající vousatý muž či energická dáma středního
věku a oznámí mi, že jsem je kdysi učila….?
Někdy hodně tápu, jindy
zareaguji okamžitě. Někdy bohužel vůbec, ale to snad minimálně…
Mám asi
tu nemoc, doufám, že poměrně v raném stádiu, kdy moc nerozpoznávám
obličeje.
Takže často tápu, i když potkám současné sousedy, natož pak
lidi, které jsem viděla naposledy před dvaceti lety…
Ale zase mám pamatováka
na jména, takže stačí ťuknout a většinou rychle naskočím.
Jen je to někdy těžké, si v tom stokilovém
vousáči připomenout vyzáblého zlobila z poslední lavice
u okna či v té elegantní
decentní dámě vzpurnou rebelku s neustálou
snahou mít poslední slovo
a vytrvale pozdními příchody, protože prostě ona ráno nestíhá, chápete, pančelko:.).
Navíc kluci se totiž
většinou mění radikálněji než děvčata. Někdy přiberou, přijdou o vlasy, narostou jim
plnovousy… to se pak těžko hledá ten rozdivočelý ježek na hlavě, která s sebou
pořád šije.
Ale už jsem se to naučila
komunikovat, neříkám nikomu, ty ses ale změnil
(kdo by se taky po odchodu ze školy nezměnil, že?), ani jim nepřipomínám dávné
prohřešky, pokud se k nim tedy humornou formou nechtějí vracet oni samiJ).
Prostě už asi umím vést
tu konverzaci. Ba dokonce i s těmi, kteří mi nejdou zařadit. Nekladu jim
sugestivní otázku, kdo že jsou, že si na
ně vůbec nepamatuji.
Těší mě, že si oni
pamatují mě a vím, že bych se jich svou amnézií dotkla.
A v šikovně vedeném
hovoru pak zjistím, o koho jde. Snad jen dvakrát se mi stalo, že jsem s někým
setrvala ve vřelém rozhovoru o škole, rozešli jsme se a já opravdu nevěděla, s kým
že jsem to mluvila.
Nevím, zda je to umění
rozhovoru či neschopnost být upřímná, každopádně po mnoha dekádách ve školství
se mi někdy ta jména i obličeje pletou, některá se bohužel i vypaří.
Co se nevypaří, jsou ti
první. Navíc, když se podívám pozorně, což osobnější setkání umožňují, často
tam tu dětskou jiskru v očích objevím. Tu energii, kterou život trochu utlumil,
ale která tam ještě pořád je. Jako v tý
osmičce na škole v přírodě, kde jsme vyváděli věci…
Jako na první lásku nejde
zapomenout, tak svoje první žáky a studenty znám, sleduji na sociálních sítích
a nepletu si je. Trochu pateticky lze říci, že zůstávají v mém srdci. Někteří
se dokonce posunuli do kategorie přátelé, tykáme si a vztah pedagog žák zmizel.
A i tam, kde zůstal, protože se třeba nevidíme tak často, to vnímám víc
přátelsky než učitelsky, jsou to prostě lidé, o kterých vím.
Začínala jsem s nimi,
byli první. A na to se nezapomíná.
Z dalších let mám
samozřejmě také vazby, ale už víc ojedinělé, ročníky mi splývají, jména
vypadávají. Rozhodně neoplývám geniální schopností profesora Zahradníčka, který
byl ředitelem gymnázia v době, kdy jsem tam studovala. Vlastně mě ani
neučil, sem tam suploval. A když jsem po mnoha letech vyrazila na jakousi
jubilejní oslavu školy, potkal mě na schodech a nejenže mě identifikoval, ale i
věděl, který ročník a kdy jsme maturovala?? Málem jsem upadla do bezvědomí, to
je tedy paměť.
Tak on sám byl geniální a
vynikající kantor, takže se nemohu srovnávat, tohle prostě nemám.
Ale ty svoje první umím, o půlnoci v bačkorách.
A setkání s nimi, to je sklenice živé vody v dnešním umírajícím
vztahovém světě (vím, zase patetické, ale kdo není patetický ve vztahu k vlastní
minulostiJ).
A myslím, že čím budu
starší, tím to bude intenzivnější. Ale i dnes vnímám, že abiturientské a
studentské srazy jsou hodně silnou emoční záležitostí. Myslím ale setkávání s bývalými
studenty, na svoje abiturientské srazy už roky nechodím…
Psycholog by si na
takovém konstatování asi smlsnul, byť moje vysvětlení je víc prozaické než
psychologické. Je to o časoprostoru, nemám většinou čas a tak silnou chuť jet
si připomenout své stáří daleko do místa svých dávných studií.
Stačí mi to tady, tedy na místě činuJ
Ale ono asi všechno přijde, všechno má prostě svůj čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat