Čtenářský deník a povinná literatura, věčný evergreen školou povinných. A těch okolo také, protože každý má potřebu se k povinnosti něco přečíst nějak vyjádřit. Jedni za povinnou četbu učitele pranýřují, jiní adorují.
Pokud se někde vyskytne shoda, že číst by děti měly, pak se
rozhoří divoký boj o to, co je pro ně vhodné, dobré, zajímavé, užitečné,
klasické či naopak moderní….
Co čtenář, to názor.
A co nečtenář to ještě často bojový protinázor, nepřečetl jsem za celý život žádnou knihu a
žjiu!
Kniha je pomalé
médium. V době zrychlených tiktokových videí má docela těžkou pozici,
vybojovat si své místo na slunci je pro ni náročné. Ale zatím bojuje statečně,
drží, řekněme, nerozhodné skóre. Děti čtou. A nejen Harryho Pottera.
Ale také, na druhé straně,
nečtou vůbec nebo jen z donucení.
A tady je, myslím,
role povinné literatury nezastupitelná.
Sama jsem byla velký čtenář, četla jsem, kudy jsem chodila,
přesto bych mnohé autory a jejich knihy bez povinné četby neobjevila.
Je takový všeobecný úzus,
bouřit se proti povinné literatuře. Jejím symbolem se stává povinně přečtená
Babička, nejlépe někdy v páté třídě, kdy jí děti vůbec nerozumí. Paradoxem
je, že Babičku všichni znají a skoro nikdo ji nečetl. A všichni to dávají za
vinu povinné četbě. Dalším paradoxem je, že co se stává povinným, je rázem na
indexu. Bouří se proti tomu mnozí, nechci
číst povinně!!!
Víc se logicky nosí zakázaná literatura, co je zakázané, to
si chci přečíst.
Dnes ale není zakázané nic a výběr na bázi dobrovolnosti moc
nefunguje. Příkazy na základě toho, co jsem četla já či co vnímám jako klasiku,
také ne. Ukázkou mohou být kupříkladu Broučci. Vnímaní jako klasika. Kdysi se
ta kniha číst nemohla, dnes je mezi povinnými. A ač označována za klasiku,
dnešní děti ji moc nerozumí a špatně se jim čte. Stejně špatně se jim čte
Jirásek, Verne, který navíc už není sci-fi, ale spíš rozvojová literatura, neb
většina jeho sci-fi vynálezů dnes běžně funguje. Těžký jazyk má i Němcová,
Erben či Šrámek, byť jejich tvorba je dneska možná víc aktuální než bychom si
mysleli.
Je třeba sáhnout do současné tvorby, což se mnohým nechce,
protože to znamená seznamovat se s novými autory. V tom je stará
dobrá Božena osvědčená, pohodlná, předpřipravená…
Tak co tedy s tou povinnou četbou? Má smysl? V době,
kdy si čtenářský deník lze stáhnout z netu v mnoha podobách, kdy
literatura je zatlačována rychlejšími médii do pozadí, v době, kdy hledat
jinotaje a číst mezi řádky vlastně nikdo neumí?
Osobně si myslím,
že ano. Je to tedy velké hledání, najít něco, co děti zajímá a co je vtáhne do
děje, co chtějí číst. A nechat je objevovat krásu a hloubku klasiky.
Stává se mi u Velkého
Gatsbyho, kterého by prý jinak nečetli, že je chytne. Poe stejně jako Orwell,
u kterého je hezký historický oblouk. Když já chodila do
školy, byly jeho knihy zakázané. Číst Farmu zvířat a přiznat
se k tomu znamenalo říkat si o vyhazov z gymnázia.
Nyní jde o literaturu
povinnou.
Klasika a povinnosti se mění, ale četba –povinná - zůstává.
Hodně se mi líbí trend, jít na četbu přes emoce, stylem: „co jsi při četbě pociťoval, jak ses cítil,
co v tobě probudilo… ?
Asi je to lepší než ono klasické, co tím chtěl autor říci, byť já osobně tuto zprofanovanou větu
úplně nezavrhuji. Ale už je to spíš klišé než pátrání po jádru pudla.
Ale jít na knihy přes
emoce je asi dobrá metoda, byť určitě ne stoprocentní. Nevnímat to tak, že
knížky, co oslovily kdysi nás, musí bavit i je. Třeba moji favorité Děti z Bullerbynu, Navzdory básník
zpívá či knihy Ludmily Vaňkové docela propadají. Vede Metro, Zaklínač či Pán prstenů.
A Veronika Válková a její bárovky.
Ani Harry Potter už není tak v kurzu.
Tudíž na závěr
zamyšlení k povinné literatuře. Myslím si, že ano. Nechávat všechno jen na
dětském uvážení asi není úplně nejlepší metoda. Nějaké povinnosti by být měly.
Ale mezi knihami není prostor pro diktaturu. Viděla bych to na hledání, diskusi
a hlavně emoce. Vyřadit Babičku v páté třídě, nelpět na Broučcích ani na
Starých pověstech českých, byť třeba mě osobně baví pořád a Jiráska zbožňuji. Ale
musela jsem k tomu dozrát.
Dejme jim prostor, ať také dozrají k adoraci svých
autorů, cestou pokusů a omylů, diskutujme s nimi.
Hodně se mi osvědčily čtecí hodiny, kdy si místo češtiny
prostě hodinu čtou. Co chtějí. A další si o tom povídáme. A světe div se, oni
opravdu čtou.
Hledáme.
Ale jsou tam i povinnosti, funguje čtenářský deník a snaha o
nějakou reflexi přečteného. Protože skrze povinnou četbu se dostaneme tam, kam
bychom se třeba ve svém čtenářském průzkumu nikdy ani nevypravili. Někdy to
může být slepá ulička, jindy zapomenutá okreska, po které okouzleně pojedu a
budu se kochat. A paradoxně se mohu tímto přikázaným směrem dostat i na širokou
autostrádu, kudy pofrčím přímo, radostně a pořád dál.
Čtení je prostě dobrodružství a povinná školní četba je
jednou z jeho dobrodružných variant. Důležitou…
Žádné komentáře:
Okomentovat