Na Petřín chodíme rádi.
Navzdory tomu, že to kdysi býval popravčí vrch, vnímáme ho jako místo, kde láska je láska:-) Nebo přesněji, kde je hezky a jsou tu příjemné procházky.
A ta panoramata:-).
A trochu si tu suplujeme Paříž.
Pobavíme se v bludišti. Tam mě, docela pragmaticky, při poslední návštěvě napadalo, kdo asi myje ta zrcadla? Musí se to denně, byla vyleštěná, navzdory tomu, že na ně každý hamtal ( a nejen děti, těm to nějak z principu odpouštím).
Vůbec mě v takových atrakcích napadá, že pracovat s dětmi je výrazně lepší než s dospělými. U dětí máte šanci, že se z nich ještě něco vyklube, u dospělých je to o nervy. Bez šance. Hotovo, uděláno, lepší už to nebude.
Třeba mě vždycky udivuje, jak mnozí arogantní dospěláci přehlížejí právě děti. Svoje vlastní asi většinou ne, ale ty ostatní. Když jsme šplhali na rozhlednu, několik dospěláků sejmulo cizí děti ve snaze, aby oni viděli lépe, byli nahoře dříve, měli lepší fotku.
V bludišti totéž. Nacpe se tam žena či muž středního věku, často buď nestřední váhy nebo výstředního zjevu a kroutí se před zrcadlem ve snaze o co nejlepší selfie. Že odhodí několik dětí je jim naprosto fuk, stejně jako je jim ukradený, že děcka, pokud nemají stejně buranské či razantní rodiče, za nimi nic nevidí.
Trochu to kazilo dojem z bludiště, které narvané k prasknutí ztrácí své kouzlo.
Ale to člověk nemusí chodit ani na Petřín, aby se s podobně vybraným chováním setkal. Nejsou takoví všichni, ale procentuálně jich bylo na můj vkus až příliš.
Nicméně, kouzlo Petřína zatím zlikvidovat nedokázali a v krásném podzimním dni je tam moc hezky.
Žádné komentáře:
Okomentovat