Opuštění učitelé

 

  Odchod do penze není vždycky vytouženou metou, ke které míří pracovní život. Někdo se těší, konečně bude mít čas na koníčky a záliby. Jiný se bojí, že přijde o sociální kontakty, bude se doma nudit nebo hádat s manželem či manželkou, protože být od rána do večera spolu nebyli léta zvyklí. Všichni dohromady pak asi mají obavy ze sociální nejistoty, protože onen dávný vtip, jaký že je rozdíl mezi americkým a českým důchodcem (žádný, oba si za svoje peníze mohou dovolit cestu do Prahy), pořád bohužel platí.

Ale pokud máte zázemí, jste zdraví a máte (nejlépe vlastní) střechu nad hlavou, lze i v Čechách důchod přežít.

Ovšem může nastat situace, že jste z nějakého důvodu osamělí, nemocní či nemohoucí, bez možnosti nějak využívat oněch benefitů penze, ke kterým patří kupříkladu cestování, návštěva divadel či muzeí nebo jen obyčejná návštěva cukrárny s popovídáním si nad dobrou kávou a zákuskem. I mezi kantory je řada takových lidí, kteří se po životě mezi dětmi ocitli samotní a najednou neví, co se zbytkem života. Učitelský plat navzdory všem veřejným diskusím a občasným přidáním navíc neskýtá možnost nějakého nadstandartního našetření si na důchod.

A tak se stane, že ten, kdo byl celý život uvyklý dětskému štěbetání, teď v tichu učitelského bytu (pokud ho ovšem po skončení aktivní práce nemusel opustit) přemítá, jak by bylo hezké zajít si do divadla či do muzea, ale nemá s kým a jak, mnohdy ani za co.

A tady přichází na scénu Nadační fond Moje velké přání, které plní opuštěným a bezmocným seniorům jejich přání. On je samozřejmě plní všem, ale mně, jako kantorce, vytanula na mysli i specifická skupina opuštěných učitelských seniorů. Třeba by si některý ještě chtěl povyprávět s dětmi, i to může být zážitek. Nebo se chce podívat do míst, kde své učitelování začínal. Mnozí učitelští senioři pamatují ještě umístěnky, slovo dnes již dávno archaické. Nemají jak.

Rádi splníme, odvezeme, přivezeme. Vezmeme i do Pedagogického muzea. Do jakéhokoliv muzea. Prostě cokoliv.

 Někdy se mi zdá, že učitelé, kteří se celý život rozdávají, svou penzijní osamělost snášejí ještě hůře než ostatní. Možná se mýlím, nicméně, nabídka Nadačního fondu Moje velké přání trvá. Rádi splníme učitelská přání. Pomůžeme osamělým kantorům v seniorském věku splnit nějaké jejich sny. A troufám si tvrdit, že na jedničkuJ. 

Pokud chcete, jako první krok, Nadační fond Moje velké přání nejprve poznat, lze přijít na charitativní koncert do baziliky svaté Ludmily, kde se bude nejen hrát a zpívat, ale i akcích pro seniory vyprávět. Takže příležitost vhodná k seznámení a my vás srdečně zveme.

https://www.mojevelkeprani.cz/

Tento text je psán pro časopis Rodina a škola, tedy cílen na učitele. Leč platí pro každého seniora. A navazuje na včerejší upoutávku na charitativní koncert ve svaté Ludmile. Přijďte:-)