Jako poleno

 Vždycky jsem si myslela, že z fyzických handicapů bych nejhůře nesla slepotu. Vzpomínám na svou nevidoucí tetu, která byla naprosto soběstačná, což jsem jako dítě vůbec nechápala. Jak může vařit, když nevidí? Chodit, bavit se, smát se? 

Všechno dělala s naprostou lehkostí. Měla život ráda. Televizi nahradila rozhlasem ( dodnes mi vzpomínky na ni vyloudí melodie rozhlasového Kolotoče, který ráda a pravidelně poslouchala. To jsem po ní zdědila:-)). Knihy ji vždy někdo předčítal, někdy i já, trochu koktající žačka druhé třídy, ale četla jsem vždy s vášní a nadšením, tak se i to dětské neumělé čtení asi počítalo. Dnes by měla audioknihy. 

Nu, každopádně, vnímala jsem to jako brutální handicap, se kterým bych si neporadila.     

     Všechno ostatní bych asi nějak dala, myslela jsem si frajersky do okamžiku, než jsem ohluchla. Předpokládám tedy, že jde o jev dočasný. A také nejde o hluchotu stoprocentní, jde o průvodní jev zánětu obou zvukovodů. Vyplavala jsem si je v bazénu, ve snaze vypěstovat si nějakou kondici. Místo ní jsem si vypěstovala kvasinky a posléze zánět. 

A nesnesitelnou bolest, o které těm, co mají s bolestí v uchu zkušenost, nemusím povídat. 

A těm ostatním to fakt nepřeji:-). 

Každopádně, vyzkoušela jsem si stav neslyšících. Doma na mě musí řvát, televizi jsem vytočila na plné koule, což vyhnalo z místnosti všechny kolem. Tak jsem to radši vzdala, stejně není na co se dívat. Ležet moc nelze, to bolí ještě víc. A na procházce se psem se raději vyhýbám ostatním, protože na mě mluví a já jim nerozumím. Dost blbě se s tím funguje.

 Celé své onemocnění jsem si navíc sama a dobrovolně  zhoršila suchým teplem, ( a tím pádem vlastní blbostí) kterým jsem se chtěla kurýrovat, navzdory tomu, že zánět vyžaduje ledování. 

Dle babských rad jsem si do ucha narvala i česnek, který jsem ale zapomněla obalit vatou, takže jsem si způsobila bolest ještě větší. Není nad internetovou léčbu:-)

Takže čekám, až zánět odezní, nemohu plavat, ba ani se sprchovat, respektive umývat si vlasy, což je v česnekovém odéru obzvlášť pikantní:-)

A zakouším život nedoslýchavého. A zjišťuji, že ani to bych nedala. 

Ono si mezi těmi neduhy nevyberete. Se vším se naučíte žít, i jako nevidomý. Ale ani nedoslýchavý, neřku-li hluchý, to není nic moc. 

Studenti v pondělí patrně zažijí inkluzi ve sboru, čeká je hluchá kantorka. A já opráším starou schopnost odezírání a znakové řeči, kterou jsem se učila kdysi na vysoké. Abych se domluvila. Pokud tedy bolest dovolí. 

A přestávám se rouhat, ani slepý, ani hluchý...

Možná tak ještě nevidím zlo, neslyším zlo, ale ani to nic moc:-)