Hodnocení

S pololetním vysvědčením se opět mnohem viditelněji vynořuje problematika hodnocení. Znovu se otvírá léta probublávající spor o to, zda známkovat či nikoli. Kladou se legitimní otázky typu, zda známky děti motivují nebo naopak, jestli číselné hodnocení na stupnici jedna až pět má nějakou vypovídací hodnotu. Často do toho vstupují rodiče, které prostě samé jedničky na vysvědčení jejich ratolesti nejen těší, ale mnohdy ho i vyžadují. Ti z opačného spektra to sice tolik neakcentují, ale i pro ně je často známka jasnější než nějaký sofistikovaný text o dovednostech či (ne) schopnostech jejich potomka. Prostě, většinová dohoda asi není na pořadu dne, slovní a formativní hodnocení se tak stává spíše jakýmsi experimentálním prvkem. A jelikož mě experimenty vždycky bavily, tomuto typu hodnocení docela fandím. Hodně s ním ve škole pracujeme, sbor se aktivně školí, jak psát hodnotící texty, aby byly inspirativní, žáka posouvaly dál, měly pro něj hlubší význam, než jen odškrtnutá jednička či pětka za nesplněný úkol. Není to jednoduché, definovala bych to jako běh na dlouhou trať.

 A místy se ještě i dost zadýcháváme.

Nejvíc práce ale paradoxně není se sborem, ale s dětmi. A nemluvím teď o tom, že není jednoduché sepsat pro každého jedince individuální zpětnou vazbu, vystihnout jeho silné stránky, definovat, v čem se zlepšil, na čem má ještě zapracovat. A citlivě sepsat i to, co mu nejde a v čem tedy musí výrazně přidat.

Mluvím o tom, jak je to náročné i pro samotné děti. Jednička je prostě jasný vzkaz, stejně jako průměrná trojka či klasická sardel nebo-li bajle (mimochodem, děti už tyhle slangové výrazy moc neznají, vrcholem jejich argotu je většinou koule, ze sardele byli sedmáci trochu jurodiví, vůbec nechápali, co jim chce autor říci).

Slovní hodnocení je i pro ně náročnější. Začátky byly hodně těžké:

….Proč mi to píšete, paní učitelko? A co je to tedy za známku? Jednička nebo dvojka?

…A tak to šlo pořád dokola.

Ale vytrvalost přináší růže, došlo ke zlepšení komunikace a tím i k lepšímu vnímání zpětné vazby. Přesto stále na převod na známky narážíme. Často to chtějí i rodiče, byť mnozí si slovní formu hodnocení oblíbili a pochvalují. Problém je pak ve finále studia. To už je ale jiná problematika. Výroční vysvědčení pro potencionální vysokoškoláky prostě musí být. Alespoň v našem systému. Takže známky máme. Jedeme vlastně tak zvaně dvoukolejně. Nese to své ovoce, ale není to všespásné.

V podstatě si nakonec myslím, že ona dvoukolejnost je zatím asi to nejlepší. Třeba

 i z psychologického hlediska, protože občas si ty samé jedničky přinést domů je pořád asi fajn. S těmi horšími známkami je to obtížnější, ale zase se jejich abonenti trénují na překonávání překážek. A je statisticky dokázáno, že samé jedničky automaticky neznamenají úspěch v životě, ten často dosahují právě ti propadlíci. A ti se ani v životě často nějakým zdlouhavým hodnocením nezatěžují, raději rychle pádí směrem k vytčenému cíli. A tam ta jasná a výstižná čísla potřebují.

Takže vlastně nevím, zda vsadit všechno na slovní a formativní hodnocení, byť mu hodně fandím a baví mě hledat zajímavé a smysluplné cesty, jak studentovi sdělit, v čem je dobrý

a v čem se ještě může  zlepšit. Možná, že matikáři či fyzikáři, za které mluví čísla, se mnou zas tak nesouhlasí. Mě baví psát, tak mohu vypisovat hodnotící elaboráty, byť sepsat sto hodnocení během víkendu dokáže jednoho vyčerpat.

Někdy ale mám takový vtíravě neodbytný pocit, jako by se z tohoto způsobu hodnocení dělala trochu posvátná kráva, jako že je to děsně in, zatímco to známkování je šíleně zaostalé.

  Já osobně se ale přimlouvám za rozmanitost, aby dětem bylo umožněno obojí. Nehledě na to, že dokud slovní hodnocení nepřijme veřejnost, zůstane vždy určitou formou experimentu

a alternativní výuky.

A pak, a to je další věc, pokud půjde o písemné hodnocení, řada kantorů si musí zopakovat pravopis.  Je to nyní trochu střelba do vlastních řad, ale vidím třeba v různých učitelských skupinách tak šílenou gramatiku, že mi automaticky vyskakuje červená propiska z penálu. Takže ono těch proměnných v rovnici slovní + formativní hodnocení = pokrokovější výuka, je mnohem víc než jen jedno x nebo y. Ale zcela  určitě to stojí za pokus. A zavedení alespoň po jedné koleji.