Proč nejsem pacientem

 Parafrází na Čapkovo Proč nejsem komunistou se vracím ke svému zánětu uší. A vůbec, k pocitu být pacientem v naší zemi. Nebo alespoň u nás v Praze. Nic moc tedy. Na rozdíl od Čapka, který tedy věděl, že když komunistou nechce být, pak jim nebude, u pacienta tato volba neexistuje. Navzdory mé intenzivní snaze nedostat se do spárů doktorům, čas od času musím. Jako nyní s ušima. Již v sobotu jsem psala, že hluchota nic moc. Neděle mě pak dohnala na pohotovost. A také nic moc. Sestru nejvíc zajímalo, abych měla správně nasazený respirátor. Utáhla jsem tedy čínský výrobek nejen přes nos, ale tak, že jsem takřka nedýchala, nemluvě o tom, že dostat poutka přes bolavé uši byl také docela výkon. Co mi je, to už jí moc nezajímalo. Sedněte si a připravte si kartičku pojištěnce. Mlčky plním příkaz a usedám na liduprázdnou chodbu. Žádný pacient široko daleko. Jen sestřičky občas běhaly po chodbě. S respirátory se ale moc nemazaly, sem tam pod nosem, sem tam vůbec. Ne poprvé jsem to vnímala jako určitou formu šikany, ale bylo mi blbě, tak jsem se nebránila a dál se dusila v respirátoru, zaháknutém na bolavých uších. Sledovala jsem dokonalou schopnost, se kterou mě ty zdejší setry přehlížely. Kolem brouzdaly dost, ale zjevně ne za pacienty na pohotovosti. Nakonec jsem si dala deset minut, pak už se ozvu. Nemusela jsem. Do ordinace mě vyzvali těsně před koncem mojí vlastní lhůty trpělivosti. Mladá doktorka se ani neotočila od počítače, natož aby pozdravila či se zeptala, co mi je. To obstarala sestra, doktorka cosi klepala do počítače. Pak se jala po slovensky zjišťovat moji anamnézu. V situaci, kdy jsem byla hluchá, ještě s respirátorem, to byl dost výživný rozhovor. Když jsem asi potřetí odpověděla na úplně něco jiného než na co se od své klávesnice ptala, otráveně se na mě otočila a začala se mnou vést dialog jako s méněcenným- tak, jak to známe z komediálních filmů. křičela a artikulovala. Divím se, že nepoužila frázi, co vás bolí, babi.

Nakonec mi koukla do uší, diagnostikovala to, co už jsem věděla, tedy zánět zvukovodů. Předepsala mi kapky pro děti a hlavně prý, ať beru analgetika, bolet to bude ještě několik dní. Když jsem se pokusila zjistit, jaká analgetika má na mysli, mávla rukou a odsekla, že něco, co mi volně prodají v lékárně. Tak jsem odsud vypadla, se stejnou diagnózou, jakou jsem si stanovila sama, s pocitem naprostého nezájmu a vlastně i určitého ponížení. Obvykle se takovému chování umím bránit, ale bylo mi tak zle, že jsem byla ráda, že stojím. Takže jsem se nebránila. Odjela jsem domů a dál se léčím podle babských receptů. A třikrát denně si kapu ty dětské kapičky. 

A proto nechci být pacientem. Protože s k vám chovají hrozně. Chápu jejich únavu a přetíženost, byť tato slovenská paní doktorka moc přetížená nebyla, nebo to tak nevypadalo. Ale takhle se neléčí, nechová k lidem, natož k pacientům. Nechodím často k lékaři, ale nejen proto, že bych byla zdravá jako řípa, ale hodně i proto. Jistě, jsou chvíle, kdy to nejde. A když to proběhne tak, jak jsem zažila na pohotovosti, pak se jen těžko věří v tolik oslavovanou lékařskou obětavost i empatii. Jistě takoví doktoři existují, ale buď nepracují na pohotovosti nebo jsem takové už dlouho nepotkala. Prostě nechci být u nás pacientem. Kromě zdraví totiž mnohdy ( opět nechci házet všechny do jednoho pytle) ztrácíte i důstojnost, lidskost a sebevědomí. Pořád u nás někteří hrajou na bohy v bílých pláštích a to mě fakt nebaví. 

Jsem zvědavá, co na to moje zvukovody. Jestli tam budu muset znova, tak potěš pán bůh:-(