Moje čtvrtstoletí s Divadlem Ungelt

 Dnešní čtení je takové divadelní. Miluji Ungelt. Jak ten prostor, tak divadlo. Loni měl tento kouzelný prostor  kulaté výročí: 25 let existence. 

Kvůli čínské chřipce byl svět uvržen do chaosu, veřejný život uhasl, divadla byla uzavřená. Výročí se slavilo online, ale divadlo online je absolutní protimluv. 

Milan Hein jako principál divadla, které se nachází ve sklepních prostorách z 11. století, vydal k jubileu vzpomínkovou knihu. Krásnou. 

Listuji a vzpomínám. Mnoho představení jsem viděla. Vzpomínky naskakují stránka po stránce. Divadlo otvíral Milan Hein spolu s panem Milošem Kopeckým.  Už dávno mezi námi není. 

Spoustu dalších mistrů, hereckých bardů, geniálních umělců i talentovaných mladých herců poté  vystoupilo v 8000 představeních, která na jevišti Ungeltu proběhla. 

O přestávce se dalo posedět v kavárně na židlích, které věnovaly osobnosti kulturního života. 

   Vždycky nás bavilo koukat, na čí židli zrovna sedím. Herci zde také často splývali s publikem, prohodili pár slov se svými diváky. Vypili kávu a vstřebávali atmosféru před i po představení. 

To vše na stránkách knihy ožívá. Je to pro mě trochu nostalgické čtení. Krom nedělního pomalého plynutí času ještě právě dnes vnímám smutné výročí osmi let od odchodu mého tatínka. Na stránkách knihy vidím mnoho umělců, kteří již nás opustili.

                           Život je tak pomíjivý, vnímám dnes víc než jindy. 

     Kniha je ale krásná, nostalgická, čtivá,  plná té dávné energie, inspirativní. 

            A jako bonus nabízí i CD s rozhlasovými pořady, takže i audiozážitek.

Harold a Maude

 Já tu paní Hanu Maciuchovou pořád v sobě mám. Nejde mi to sfouknout to do minulosti, jak se to dneska nosí. Jako že hledím vstříc od budoucna. 

Zaštiťuje to heslo, to je život, jde se dál. Není prostor pro zastavení, pro smutnění po někom, kdo nás opustil. 

Já většinou nemám moc ve zvyku smutnit po veřejně známých osobách, ale u paní Hany Maciuchové to mám. Hodně. Její odchod mě trápí. Je mi smutno. 

Napadá mě  k ní spousta věcí, dnes je to třeba Harold a Maude. Výborné představení na Vinohradech. Neviděla jsem ho. Měla jsem ho v plánu. 

Kolik věcí ale máme v plánu a osud tomu pak chce jinak? 

Měla jsem v plánu i Harold a Maude  s paní Fialovou. 

Umřela. 

Umřela i paní Maciuchová. 

Skoro, abych se bála toto představení zařadit do svého (nejen) divadelního plánu. 

Divadla ale nyní nehrají, tak mě to  svádí k náhledu do divadelní historie. Kdy třeba Maude hrála Marie Rosůlková a Harolda Viktora Preiss. Kdo dnes  už zná slavnou "Meryčku"? Život je tak pomíjivý!

Ne, ani toto představení jsem neviděla, ale jako milovník historie a divadla o něm vím. 

Stejně jako o dalších inscenacích této slavné hry, jejíž téma mě s postupujícím věkem čím dál víc oslovuje. 

Vždycky tam hrály osobnosti. Super herci. Možná to někteří ani ve svém mladém věku ani nevěděli, že i oni jednou budou legendami. Ti muži. 

Ty ženy, co to hrály, už většinou legendou byly. Ať paní Rosůlková, paní Fialová nebo nyní, paní Maciuchová. 

Jsem sama zvědavá, jestli to představení jednou uvidím... S jinou legendou....

Třeba v době, kdy současný partner paní Maciuchové ve hře, Marek Adamczyk, sám bude legendou. To teda nevím, zda dožiju, ale našlápnuto na to má, je to nadaný herec. 

   Sleduji aktivity i letenské nadace Moje velké přání, která se věnuje seniorům. 

Evidovali i jedno přání, které ze stran seniora mířilo k zhlédnutí inscenace Harold a Maude s paní Maciuchovou v hlavní roli. Divadlo na Vinohradech, které je v tomto ohledu velmi vstřícné, již toto přání splnit nemůže. Jsou z toho stejně smutní jako my. Pláčeme spolu se skvělou Maude. I když ona život milovala a smutek překonávala svojí energií. Ale už tu není. Nemáme nyní žádnou Maude. 

   Vnímáme jejich touhu po životě jen ze záznamů. 

Je to ostatně i náš současný život, vnímáme ho je ze záznamu. A čekáme na novou Maude, která má radost ze života. 

Dolujme ji v sobě, byť bez motivace a vzorů, co nám odcházejí, to jde hůř. Ale navzdory všemu, jako oslava jejich života, nezapomínejme být takové Maude jako byla paní Hana Maciuchová.

Stará Praha v podvečer

 Jdeme Starou Prahou. Venčení v době koronakrize získává jiné dimenze. Procházíme místy, kde bychom se dříve prodírali davy turistů, kde by pejskovi hrozilo permanentní ušlapání. A mně možná také. 

Dnes jsme tam skoro sami. Užíváme si starosvětského poklidu. Atmosféry, kdy se i Staroměstské náměstí zdá místem k životu. U znovupostaveného Mariánského sloupu se modlí skupina lidí.  Forma mše na čerstvém vzduchu. Ještě loni by pro ni neměli prostor ( nehledě na to, že sloup tam ještě nestál, to pro detailisty:-)). Dnes mohou. A také je to ale jediná možnost duchovního souznění.  Reálného, nikoli virtuálního.

Vedle rodinka s kočárkem, naproti se kdosi šourá do otevřeného obchodu s potravinami. Pár, který v tichém objetí stojí kousek od radnice.

 Atmosféra úplně domorodá, prostě se tu bydlí. 

I na Staroměstském náměstí svítí několik oken signalizujících, že je tam někdo doma. Není to ani hotel ani hospoda. A na náměstí jim k tomu neřvou davy turistů. Zdá se to být kladná stránka věci. Leč, do vnímání proniká i smutek. Prázdnota. Opuštěné obchody. Zabedněné výlohy. Studená prázdnota.

Jdeme dál.

Rudolfinum přímo volá po návštěvnících. Tady ta prázdnota už fyzicky bolí. Navzdory chystanému online televiznímu koncertu k výročí narození Mozarta. Koncert bez lidí..

Takhle to nefunguje. Je to sterilní, bolestivé. Je to náhražka. Ale nefunkční. Ty represe k ničemu nevedou. Znalci historie si mohou vybavit prohibici ve Státech. Nepomohla. Naopak. Křivka alkoholismu prudce vzrostla. 

Stejně tak současné zákazy. Ničemu nepomáhají. Křivka nákazy prudce roste. Není na čase hledat jiné řešení? 

Nebo se třeba jen docela obyčejně ozvat, jako že tudy cesta nevede? Ze žádné slepé uličky nevyjedu přímo, snad jen tankem, ale ten toho víc zničí. Musím se vrátit a hledat jinou cestu. Nebylo by tohle řešení?

Vysvědčení

 Dnes děti dostávají vysvědčení. Ještě loni by se řeklo, docela obyčejná a běžná záležitost. Ne tak dnes. 

Úvodní věta je vlastně lež. Nic nedostanou. Mohou si někde v Bakalářích přečíst něco, co má očíslovat jejich aktivitu během doby, kterou eufemisticky označujeme distanční vzdělávání. 

Opravdové vysvědčení dostanou jen prvňáčci a druháci, a moc jim ho přeji, byť je pod rouškou toho všeho:-(

Nemohou za odměnu ani do cukrárny ani na celý den do aquaparku. Musí se odebrat domů, kde si  všechno přinesené ze školy  vydezinfikují, aby si to poté mohli prohlédnout i ostatní členové rodiny.  Babičce to pro jistotu jen zatelefonují. Nic víc se jim nenabízí. 

Těm starším ani to. Z monitoru si přečtou ( ti co mají zájem) jak to vidí pedagogický sbor,

 a poté hned skočí do jiného otevřeného okna, aby pokračovali v rozehrané online hře nebo vlastním chatu. 

  Dnešní vysvědčení tedy bude opravdu novum. Nikdo nikdy nic podobného nezažil. 

Ani nevím, jak se k tomu postavit. Těšit se, že jsme ten bizarní půlrok zvládli? Čeká nás další, tedy žádné světlo na konci tunelu.

 Radovat se z toho, že se učíme tak sterilně? Učíme se vůbec? Nebo truchlit nad tím, že se nevidíme, psychika strádá, o vědomostech ani nemluvě?

Nevím. 

Vlastně mohu jen suše konstatovat: "Dnes je  den, kdy se rozdává pololetní vysvědčeni."

Pokud jste to zaregistrovali nebo se vás to nějak týká, jak to vidíte vy?

Hana Maciuchová

 Měla jsem ji ráda.  Obdivovala jsem její herectví i eleganci. Krásu. Byla to jedním slovem dáma. Kultivovaná, moudrá, s nadhledem. Její odchod mě bolí. Vnímám, že odešel i kus mého dětství a mládí. Kus krásného života. 

Nevěděla jsem, že byla tak těžce nemocná. Je mi to moc líto. 

Vidím ji jako Anče v Krkonošských pohádkách. Nebo v Hubačových Hříčkách o královnách.  Na divadle jako Žena vlčí mák.  Každé její vystoupení bylo krásné, plné její energie. 

Načtené knihy posouvala do jiné dimenze. Její recitace byl neopakovatelný zážitek. 

Vnímala jsem ji i jako silného a dobrého člověka. 

           Cítím její odchod jako velkou ztrátu. A je mi smutno:-(

                                                foto-M.-Votavova 

Už ho mám

 Vím, že není neděle,  čas pro nedělní čtení:-). Ale jen krátká poznámka, že už vyšel Šikmý kostel II. 

Navzdory zavřeným knihkupectvím už ho mám, je nadějně tlustší než ten první, takže spousta super čtení přede mnou:-)

Stejně jako výborný rozhovor s autorkou v Reflexu.

A vize do budoucna. Chystá se Šikmý kostel III. 

Já se navíc znovu chystám na Šikmý kostel I. V audiopodobě, kdy knihu čte skvěle Vilma Cibulková. 

Takže skrz naskrz Ostravskem:-)

Drtinova rozhledna

 Cílem číslo čtyři v akci rozhledny 21:-) se stala Drtinova rozhledna. Už nyní, při tak nízkém čísle, mě překvapuje existence budov, o kterých jsem neměla ani tušení. Tato je nedaleko našich prvních objektů, přesto pro mě novinkou. Navzdory tomu, že ji údajně navštěvoval Alois Jirásek či syn Františka Drtiny, který ji založil, Prokop Drtina. Kvůli němu, Prokopovi, který byl komunistům trnem v oku, byla také stržena a zničena. Ta zcela původní. Až doba porevoluční začala uvažovat o její obnově, ke které nakonec došlo až asi před šesti lety, kdy byla slavnostně znovuotevřena. A nabízí krásný výhled...

Uč jako umělec

 Dnešní knížka bude asi víc pro kantory.  Je to taková kuchařka, jak učit lépe, radostněji, uvolněně. 

Hezky se čte, určitě by si v ni našli své i lidé mimo školství.  Trochu ji tedy vnímám jako utopii, jako že některé představy by šly ztuha zrealizovat. Ale některé zase ano a hezky a s radostí. 

Také tam ale cítím jakési pohrdáním tím, co bylo. Nebo tím, co někdo dělá jinak. Jakoby toto byla jediná správná cesta a ten, kdo ji neakceptuje, je zpátečník, konzerva či prostě špatný kantor. To je ostatně u mnoha inovátorů, prostě teď přicházejí oni s tím novým a lepším a ti, co to dělají jinak, jsou prostě špatní. 

Ale to není předmětem rozboru této knihy. Ta pozitiva převládají, čte se dobře, a lze ji brát jako pomocníka při hledání nových cest. Bavila mě, je to opravdu malá kniha o velkých myšlenkách.

                            Takový Komenský v naší realitě. 

Nechápu

Já prostě nedovedu pochopit, že nikomu nevadí, že děti nechodí do školy. Jistě, někde v rodinách se to  řeší, sem tam se na sociálních sítích objeví výkřik, že by už mohly být školy otevřené, ale to je asi tak všechno. Ve veřejném prostoru se mládež vůbec neřeší. Opozice stažená kdesi v ilegalitě, automaticky potvrzuje nouzový stav na věčné časy a nikdy jinak, školáci nikoho nezajímají. 

Z distanční výuky se udělalo svaté božstvo, tím jsou děti vyřešené. Nikdo se - myslím relevantně- nepozastavuje nad tím, že už takřka rok do školy nechodí. A nejde jen o vzdělání, byť si neumím představit, jak se asi distančně učí odborné předměty? 

Nebo jak se na svoji práci distančně připravují na zdravotních školách? 

Co budoucí umělci, lékaři či automechanici? 

To si fakt někdo myslí, že to jde na dálku? 

Ono ani s tou češtinou nebo zeměpisem to není pravé ořechové, distančně, ale dá se to. Byť je to paskvil. Ale budiž... 

A co vztahy, kontakty, sport? Pohyb je tabu. Sociální kontakt je postaven na roveň trestnému činu.  

Vzdělávání se stalo věcí, kterou - dle "tvůrců současné proticovidové reality" k životu nepotřebujeme. 

No, k životu je silné slovo, to co se tady děje, je na úrovni přežívání. Děti do škol prostě nepustí. A když, tak jen na chvíli, aby to zase zavřeli. U toho důkladně straší, takže citlivé dětské duše musí být tak vystresované, že se ve škole zase nakazí, že někoho nakazí, někdo je nakazí, že už to tak bude navěky...

Pořád někde slyším nebo vidím, že se řeší hospody, hory či obchody, nikde se ve velkém neřeší školy. Respektive ty zavřené děti a studenti. Ministra školství ani nezvou na jednání. 

Všem vadí, že nemohou do hospody nebo na fotbal. Že děti nepouští do školy nevadí nikomu. Myslím tím z odpovědných politiků, to se prostě neřeší. 

A aby to ti studenti neměli tak " snadné" ,jako že si je celá tahle šílená vláda vzala jako rukojmí a nelítostně je zavřela, tak jim ani nesdělí, zda budou přijímací zkoušky, maturity, závěrečné zkoušky...

Nic. Jediné, co občas zazní ve veřejném prostoru je, že se má snížit množství učiva. Ale že stejně důležité pro děti je něco spolu zažít, popovídat si o přestávce nebo si jít zahrát fotbal, to je úplně mimo veřejnou debatu, to se nikde neřeší. 

A tak se děti scházejí ilegálně, někde v parku, kde si společně zakouří, něco vypijou....Někteří ale i proto, aby si zasportovali, proběhli se. Vždy ale proto, aby byli spolu. Ti, co neumí překračovat nařízení, ani ta nesmyslná, pak sedí doma, u počítače. Někteří i doma s rouškou. Bojí se. 

Aby ne, zastrašování je dneska v módě, hlavně, aby se lidi nepřestali bát.....

A čas běží....

Božena

 Nedělním televizním večerům na ČT1 momentálně kraluje Božena Němcová. Vždycky jsem ji měla docela ráda, proto jsem ji nejen napjatě očekávala, ale i (bohužel naivně předem) doporučila studentům ke zhlédnutí. Protože dobře míněné učitelské rady většinou víc poslechnou ti menší, tak se před obrazovkou usadili primáni, zatímco maturantům to bylo srdečně fuk, co by se dívali... :-)? Čekalo mě pak několik hovorů s rodiči, že opravdu nejde o nejvhodnější film pro děti... 

No nejde. 

Nenapadlo by mě, že ze života Boženy Němcové jde udělat takové soft porno, kde se v podstatě souloží s takovou intenzitou, že jedinci, neznalí života Boženy Němcové, musí zákonitě dojít k názoru, že v životě nic jiného nedělala. 

S dětmi i rodiči jsme si vše vyříkali, další díly Boženy jsem už určitě nedoporučovala, nechť samotní rodiče uznají, zda se touto cestou k dílu Boženy Němcové jejich děti dostanou lépe a rychleji.

Já sama se ovšem dívala, sexuální orgie pokračovaly, o jejím životě jsem se ale moc nedozvídala. A když jsem na to v nějaké diskusi poukázala, byla jsem za puritánku. 

Tak jsem to nechala být. Vím, že žijeme v době, kdy i v reklamě, dejme tomu na jogurt, musí být nějaká erotika, jinak si to asi nikdo nekoupí či co? Sestříhat ale Boženu Němcovou ( nebo i jiné osobnosti, nemusí jít zrovna o tuto ikonu devatenáctého století) jen na divokou erotickou jízdu, vnímám jako totální rezignaci na všechno. Jako když se nesouloží nebo drsně, nejlépe vulgárně nemluví, tak to nikoho nezaujme? Chceme, aby děti měly o Boženě obrázek, že byla běhna, protože kdo by přeci dneska četl Babičku? Že napsala i řadu dalších děl? Koho to zajímá, nějaká Divá Bára. Ale divá Božena, v divokých sexuálních scénách, to bude ono...

Zajímavé je, že u velkých mužů minulosti takové tendence moc nevidím, aby jejich filmové zpracování bylo postavené jen na jejich sexualitě a na tom, že souložili..? Jako by to u Bo(ženy) bylo něco jiného?

A tak jsem ráda, že jsem v té záplavě obdivných reakcí na televizní sérii o Boženě Němcové našla i jiné příspěvky, třeba tenhle, se kterým tedy docela souzním. 

Jsou i jiné, jen je třeba hledat. Mainstream je ale o tom, že je to skvělé, konečně o té Boženě něco víme...

Já to tedy vidím trochu jinak. A jak to máte vy? Díváte se? 

Výjimečný

 Dnešek má být výjimečný:-) Svou číselnou kombinací. Je dvacátý první den dvacátého prvního roku dvacátého prvního století. Prvně jsem to zaregistrovala na sociálních sítích, dnes jsou toho plná média. Mělo by se prý přihodit něco hezkého. Chvíli jsme si početně pohrávali s otázkou, kdy to bude znovu? Asi někdy za sto jedna let, až bude dvacátý druhý den dvacátého druhého roku dvacátého druhého století? Pro lepší představu je to datum 22.1.2122. A to letošní je 21.1.2021. Příště tam nebudou mít tu nulu, která letos asi ruší harmonii:-). No, to už je příliš ezoteriky. 

Spíš vnímám jako fakt, asi tedy smutnější, že takováto číselná hříčka je vlastně jediná pozitivní zpráva v záplavě těch ostatních. Skoro bych řekla, že cítím frustraci z nedostatku dobrých zpráv. A to přísun novinek ze světa radikálně omezuji, byť samozřejmě občas nahlédnu. Ale jsou tam jen ty špatné, strašící, abychom se pořád intenzivně báli. A když náhodou někde probleskne nějaká dobrá, hned je umlácena desítkou ještě větších negativ. 

Takže vlastně díky bohu za takovou konstrukci číselné kombinace, která nese pozitivní poselství. Dnes by se nám mělo přihodit něco hezkého. Nechť se tak stane. Hezký den:-) 21.1.2021:-)

Stará Praha

 Podvečerní toulky starou Prahou jsou nyní takové poklidné, mnohdy je tam méně lidí než ve Stromovce. Ticho, klid, na chodníku místní obyvatelé. Jev léta nevídaný. S překvapením "zjišťujeme", že i na Malé Straně bydlí lidé. Najednou je vidět architektura, městu se vrací minulost. Vlastně ani nevím, zda je to dobře nebo ne. Davy turistů tady nechybí, ale opuštěné město není spokojené. Místy sice nabízí úchvatnou dávnou atmosféru, místy zase smutek. Stoupáme k Hradu prázdnou Nerudovkou. Hrad ovšem neprodyšně uzavřen, přes nádvoří se nikam nedostaneme. Bezpečnostní rámy nestačily. Je zavřeno úplně. Ani vojáci tu nejsou. Tedy viditelně, u brány. 

A když pak dole u letohrádku pohlédnete k Hradu přes ostnatý drát, ani do zahrad se nesmí, pak se nutně vtírá myšlenka, že to už tady jedno bylo. A že tohle výjimečně není vina covidu....

Nicméně je ta Praha krásná. Napadá mě, že obyvatelé Malé Strany si musí tu karanténu vlastně užívat, vrátila jim město k životu. I když zase na druhé straně, to co nyní žijeme se moc životu nepodobá, je to spíš takové živoření, přežívání... Takže vlastně nevím... 

Ale procházky jsou tam krásné.