VŘSR

Dnešní den mám už asi navždy spojený s představou lampionového průvodu. Jako malá holka jsem se na ten světelný rej docela těšila. To bylo v dobách, kdy jsem netušila, proč se vlastně se zapálenou svíčkou na tyči v listopadovém sychravém odpoledni povinně promenujeme. Pak jsem zase chvíli nechápala nelogičnost oslavy říjnové revoluce v listopadu, aby mě pak tyto akce s nastupující pubertou přestaly zajímat. Ovšem omluvit se z podobných trachtací nebývalo až tak jednoduché. Hned ráno nás totiž spočítaly bystré oči pečlivých soudružek učitelek a matematickou vsuvku vzápětí vystřídal nekompromisní příkaz.
„Sraz je ve čtyři hodiny před školou!“ sdělovaly nám se železnou pravidelností kantorky, za nimiž na nás shlížela z obrazu kamenná tvář Gustáva Husáka.
Příkaz mi v době vzdorného dospívání připadal nelogický. „Ve čtyři? To už máme po odpoledním vyučování! A já musím pro bratra do školky, protože oba rodiče pracují!“
Soudružka neochotně uznala, že jde o legitimní, byť poměrně výstřední důvod. Chvilku bojovala se stranickým přesvědčením a pak mi sdělila. „Tak přiveď bratra s sebou. Lampión mu půjčíme!“
Nemohla si dovolit předvést na sčítací „buzerplac“ o jednu poslušnou ovečku méně, to by jí soudruh ředitel pěkně vytmavil.
„Ještě upozorňuji,“ dodala ve snaze zpacifikovat naši viditelnou snahu nezúčastnit se povinné školní akce, „že docházku kontroluji přímo na místě a osobně. A nezapomeňte náhradní svíčku,“ přidala těžko pochopitelný dovětek.
Chtěla jsem vědět, co má lampionová estráda společného s revolučním děním. Mohla to být zajímavá diskuse, ale nebyl na ni prostor.
„Nech si ty provokace, ano,“ sykla pedagožka rozladěně a směrem do vzduchoprázdna si postěžovala na nebetyčnou drzost mladé generace.
Pochopila jsem, že informovanost socialistického školství má své meze. Ovšem pouštět se na tenký led jsem se neodvážila a ke sčítání se dostavila jak s lampionem, tak řvoucím bratrem.
Sdělovat svůj názor holt vyžaduje dávku odvahy, ne každý je na to připraven.
Ostatně něco podobného se děje i v dnešní osvícené době.
Jestli jsem dobře pochopila revoluční dění před dvaceti lety, jedním z hlavních požadavků byla svoboda slova a vyjadřování, přesněji řečeno přání nebýt za své názory postihován.
To už je dneska dávno překonané. Mnozí se zase bojí mluvit. Ne z důvodů ideologických, ale aby třeba nepřišli o práci. Uražený ješita v šéfovském křesle vyžaduje dost drsnou cenzuru.
Frázovité mluvě politiků nerozumí snad ani oni sami, o zpitvořené mediální češtině nemluvě. Svoboda vyjadřování tedy zase dostává pěkně na frak.
Dneska je už možné skoro všechno. Tedy kromě jediného – smysluplné a výstižné mluvy.
Říci svůj jasný názor bez toho, abyste nebyli obviněni z nějaké nekorektnosti, či vyváženosti, je velmi nesnadné, někdy dokonce nemožné.
Ne že bych si stěžovala. Často se dokonce pobavím, aspoň pokud se nejedná o nějakou zásadní věc. Jenom si ptám, jestli by se neměly věci pojmenovávat pravými jmény, abychom nemátli nezkušené?
Pokud například sdělím na třídních schůzkách, že dítě nevybočuje ze standardu, mohou si rodiče myslet, že je průměrně dobrý, a on je to zatím naprosto běžný grázl, protože ve třídě jiní nejsou. Stejné je to i s nepřizpůsobivými jedinci. Mnohem čitelnější informace by jistě byla definovat etnikum problémových skupin, což ovšem korektní slovník nedovoluje. Nemusím chodit pro příklady jen do školy. Nikdy jsem třeba nepochopila, proč nelze ve zprávách prostě sdělit, že řidič havarovaného vozidla zemřel. Zmírní snad smutný fakt informace, že jeho zranění nebyla slučitelná se životem?
V zásadě tedy nejviditelnější (a pozitivní) změna je, že dnes neslavíme VŘSR. V kalendáři je poznámka Africký den informací – té nerozumím, a pak, že svátek má Saskie - to chápu. Někteří mají dnes narozeniny,(gratuluji) takže mohou slavit bez obav, že by to někdo bral jako revoluční provokaci.
A podzimní svíčku si můžeme zapálit bez povinného lampionu.
Apropos, víte, proč se na VŘSR muselo zrovna do lampionového průvodu?