Srážka s blbcem

   Jsem v podstatě mírumilovný a nekonfliktní člověk. Alespoň já to tak cítím. Ovšem je mi jasné, že by se rychle objevilo plno lidí, kteří by mi rádi a na konkrétních příkladech dokázali pravý opak:-)

Pokusila jsem se tedy nad tímto prazvláštním fenoménem zamyslet. Pravdou je, že mám ráda klid a pohodu, a bytostně nesnáším hádky, napětí a konflikty. A přesto jich zažívám víc než je zdrávo. Jako bych je přitahovala.

 Nechci znovu vytahovat na světlo boží konflikt v počátcích mé pedagogické kariéry, který vygradoval odchodem. Ne mým, jak by se logicky zdálo. Ale spolu s kolegyní jsme paní ředitelce odvedly dvě plné třídy na jinou školu. Věc dnes zhola nemožná už jen proto, že bych neměla tu sílu a energii, ale byl to konflikt jako hrom.
Nechci ani připomínat již zmíněný útok na zloděje v tramvaji. To šlo o nutnou obranu a v případě nutnosti bych ho klidně zfackovala znovu. Co také jiného v zemi s největší kriminalitou mezi civilizovanými státy? Otázka je, zda bych nenarazila na většího ranaře a neodnesla to spíš já. Anebo naopak, nešla sedět za nepřiměřenou obranu.
Jenže to už jsem v situacích, kdy přichází onen konflikt.
Najednou to ve mně všechno bouchne a jde to ven. Musím to říct, musím se rozčílit, musím se bránit, musím chránit slabší.
Jako tuhle v metru. Sedl si vedle mě opilý mladík. Dopoledne a namazaný jak zákon káže. A smrděl na sto honů. Musela jsem znechuceně opustit místo. Vedle sedící stařenka už podobné štěstí neměla. Navíc jí mladistvý ožrala nastavoval svoje zablácené páchnoucí nohy a děsně se bavil, jak paní neví kudy kam. A to byl okamžik jako dělaný pro mě. Aniž bych uvažovala o následcích, bouchl ve mně onen kotel a namazaného hulváta jsem do nastavovaných nohou kopla. A to tak, že velmi. Samozřejmě s doprovodným výchovným komentářem. Překvapený násilník se stáhl do sebe a zřejmě díky alkoholu nevystartoval se zaťatými pěstmi, alébrž se lítostivě rozbrečel ve stylu, že ho nikdo nemá rád. Netradiční, ale pravdivé.
   Nu, přihlížet jeho exhibici jsem už neměla čas, neb jsem vystupovala. Až na peróně mi došlo, co bych asi dělala, kdyby chasník zaútočil? Jo, někdy moje reakce předbíhají zdravý rozum.
Otázka je, jak to vnímá moje okolí.
Srážka s blbcem totiž zabolí.
Stejně jsem vnímala, když dneska kolegyni někdo během vyučování rozbil sklo u auta. Prostě tam mrsknul dlažební kostku. Těžko říci, zda to byl naštvaný žák (doufám tedy, že ne, ale člověk nikdy neví), neúspěšný zloděj nebo blbec, který chtěl jenom ničit.
Ale je to to viditelné násilí v nás, či spíše kolem nás, které člověka dohání k bezmoci. A mě někdy k nepřiměřeným reakcím.
Werich měl o těch blbcích ještě jedno pořekadlo. Souboj s blbostí nelze vyhrát. Ale nesmí se přestat s ní bojovat.
  Jak ale dosáhnout alespoň částečně výhry bez erupce emocí, tedy v okamžiku, kdy to člověk nejvíc potřebuje?
Určitou šanci skýtá nadhled. Přijde totiž na to, s čím danou situaci srovnáváme. S odkazem na rozbitou hlavu se pak rozmlácené sklo jeví jako příjemné zpestření dne.
S podobným přístupem se dá úspěšně proplouvat nástrahami naší současné reality. V takovém případě se přepadení na ulici jeví jako vcelku příjemná alternativa brutální vraždy z vilnosti a dunivé sousedovo sbíjení v deset večer jako tišší sourozenec dunivé pubertální technoparty rovněž od sousedů. Hudební produkce většinou trvá celou noc, zatímco soused-vrtal jde spořádaně o půlnoci spát.
   Někdy se o to pokusím. Jen nevím, jak zkrotím svoji vznětlivost. Kladnou stránku věci totiž někdy objevím až s křížkem po funuse.
  Ačkoliv... Někdo ty nešvary pojmenovat musí. Nelze si přeci nechat všechno líbit. Jenže je to boj s větrnými mlýny. Nicméně řešení asi existuje. Jenže jako všechno účinné je to nedostatkové zboží.
Pokora.
Pokora, ta nám asi všeobecně schází.