Cesty za poznáním

    V sobotu jsem se vydala za námětem další knihy. A také tak trochu po stopách rodokmenu. Vyžádalo si to autopřesun až na Moravu, což pro mě, řidiče věčného začátečníka, byl docela výkon. Nejlepší z toho byl ranní přejezd Prahy. V sobotu ráno hezky všichni vyspávali a tak byla cesta jako víno. Žádné zácpy, kolony a další podobná atraktivní zpestření jinak v pražské dopravě zcela běžná. Kolem Tábora už to tak poklidné nebylo, párkrát si na mě někdo zatroubil. Buď je dráždila moje jízda podle pravidel, nebo pražská značka. Ve skutečnosti asi obojí. Ale už jsem se naučila na troubící trouby nereagovat(dřív jsem se vždycky vyděsila, co jsem udělala špatně a málem jsem z toho zapomínala řídit). Dostala jsem se až do Jarošova nad Nežárkou, což je půvabné městečko za Jindřichovým Hradcem. Diktafon i počítač mám plný nových dojmů, informací a myšlenek, jen je zpracovat. A bylo tak krásné slunečné počasí, že jen těžko lez uvěřit, že začíná doba adventní. Snad jen ta brzká tma to evokuje, jinak se cítím skoro jako na jaře. Takže na novou knihu je zaděláno a teď už jen začít. Uvidíme, zda to také půjde Odnikud nikam. A další úkol je sehnat adventní věnec, o což se pokusím zítra dopoledne. Tradice je holt nutné dodržovat, i když po zimní atmosféře není ani stopa.