Život se odehrává v kruzích

….. a všechno souvisí se vším.
Člověk nemusí být filozofem, a přesto čas od času přemýšlí nad osudem a hledá jeho zákonitosti. Nebo ho k tomu nutí okolnosti. Většinou v okamžicích, kdy je hodně těžko a člověku nezbývá, než se nadechnout a vydržet. To pak zákonitě přicházejí na přetřes otázky, proč zrovna my, co ještě dokážu vydržet, natož pak zvládnout a jít dál.
Včera jsem psala o situaci, kdy člověk neví dne ani hodiny. Dnešek jako by chtěl onu léty ověřenou pravdu znovu otestovat. Než jsem zachytila, co se vlastně stalo, utekl celý dlouhý den. Den, kdy žena ztratila manžela, děti tátu…
Těžko se o tom píše, v takových okamžicích jsou slova v podstatě zbytečná. Tu osudnou vteřinu na silnici už stejně vrátit nelze.
Dosavadní život byl smeten jak domeček z karet. Nerovný zápas s osudem nelze vyhrát.
Život někdy bolí. Ne ovšem tak, aby pomohl nějaký zázračný lék.
Snad čas, někdy, trochu…
Osamělé bolesti pozvolna pronikají do otupělého podvědomí. Fatální hrůza zase jednou zvítězila.
Štěstí zmizelo z povrchu zemského a ze života zbyly jen obnažené trosky. Je třeba hledat někde skrytou sílu, aby se dalo začít znovu. Znovu a jinak, protože co bylo, už není.
Ale ta síla tam někde je, i když se to dneska rozhodně nezdá.
Četla jsem o rodině Diny a nevěřila vlastním očím. Komentáře na blozích slouží jako stopy.
Posouvám se po nich k otevřené ráně, ztrátě, již nelze nahradit. Vnímám něco jako krajinu temné vize. Nenacházím slova, jak správně reagovat.
Nemá cenu říkat slova útěchy, jakákoliv slova. Zůstává jen smutný úžas. V bezčasí takové jistoty si člověk uvědomí osudovou ojedinělost některých příběhů. Dojde mu i to, že něco jako spravedlnost zjevně neexistuje. A že carpe diem má nadčasovou platnost. Uvědomila jsem si též, ve virtuální krajině, jak jsou osudy lidí propletené.
Nechci to dále rozvíjet. Chci jen vyslovit upřímnou soustrast a naději, že jednou bude líp.