Ples nebožtíků

Dnes začíná listopad. Navzdory temným odpoledním a sychravému počasí mám ten měsíc ráda. Probouzí se v něm totiž moje morbidní sklony, a proto v listopadu běžně vyrážím na procházky do hřbitovního klidu. Jdu se prostě projít na hřbitov. Často bez Zachariáše, protože psi většinou mají mezi hroby vstup zapovězen. A pak, on na rozdíl ode mě, není z procházky mezi nebožtíky dvakrát nadšen. Tak chodím sama. Kdysi jsem na hřbitovech i randila, takže se zjevně jedná o moji dlouholetou úchylku. Dnes si tam chodím odpočinout. Nejradši mám samozřejmě Vyšehrad. Možná si v duchu naivně myslím, že bych tady jednou mohla mezi těmi velikány ležet. V podstatě bych neměla nic proti tomu mít po smrti za souseda Jana Nerudu či Boženu Němcovou. Dokonce tady leží i hrdina mé první knihy, Jan Heřman. Mohla bych se pak těšit na Ples nebožtíků, zatančit si dejme tomu s Antonínem Dvořákem nebo s Karlem Čapkem. A abych se udržela v kondici, chodila bych si zaběhat s Pepi Bicanem. To je jediný fotbalista, který mi nevadí (asi proto, že nehraje na Letné, ale na Slavíně:-). Určitě by to byl zážitek. Uvidíme, co bude. Zatím se tam procházím zcela živá a nechávám na sebe působit genius locci.

Start do listopadu jsem měla letos impozantní. Byla jsem na oslavě padesátých narozenin. Jaroslav Vrchlický (i s ním bych klidně šoupla dřevákem o parket) byl v den svých padesátin oslovován slovy:

„ Velebný kmete!“

Žena, na jejíž oslavě jsem se dnes výborně bavila, rozhodně jako kmet nevypadá. Vrchlický sám by jistě žasl, jaké jsou dnešní padesátnice. A zcela jistě by se o něco pokusil. Byl to proutník. Četla jsem o něm podobné věci. Pak se vlastně člověk může na ten ples nebožtíků úplně těšit. Nicméně dnes to bylo hodně živé a já věřím, že takový bude v podstatě i ten od základu nostalgický listopad.