Zdar! Nazdar!

U sobotního data Krásné paní (to je můj kalendář nikoliv moje zvráceně sebestředná reakce při pohledu do zrcadla) na mě vykukuje termín: Světový den pozdravů a světový den televize. Nevím sice, jak souvisí televize s pozdravy, leda by někdo měl tendenci zdravit své hrdiny nekonečných seriálů. O vzdělávacím prvku se v souvislosti s televizí moc mluvit nedá, protože mnozí její protagonisté jsou se slušností, potažmo s pozdravy, hodně na štíru. Ale pozdravy si svůj světový den jistě zaslouží. Nikdo se totiž slušnými pozdravy moc nezabývá. Pak se kdekdo diví, že takový pubescent hýká svoje oblíbené zdarec či ahojky i v situacích, kdy se to vůbec, ale vůbec nehodí.

Já se nedávno třeba podivila nad běžně užívanou zkráceninou.

„Na schle,“ zamumlal mladík při odchodu a na můj dotaz, proč nepozdraví slušně, na mě vyvalil své dosud interesantně přimhouřené oči, takže jsem pochopila, že každý mluvíme jinou řečí.

Možná bych se nad užívanými pozdravy měla více zamyslet. Varianty dobrý den, ahoj a nashledanou zjevně dávno nestačí.
   Už jsem začala rejdit po internetu, když jsem na ulici zaslechla dialog. Přesněji řečeno, na zastávce se vítali dva na první pohled dobře oblečení chlapci:
„Chcípni, vobludo,“
„Chcípni!“
Svorně pak v družném hovoru nastoupili do narvané tramvaje.
Fakt jsem zírala. Nemohla jsem ovšem nezaznamenat, že podobných extravagancí je čím dál víc.
„Tobě vadí pozdrav ahojky?“ divili se v práci okázale. „Tak proč si nás na to neupozornila?“
Musela bych upozorňovat každého druhého a na to nemám ani čas ani právo. Ať si každý zdraví jak chce, jen ať mě nezahrnuje do množiny těch, kteří snesou kreativní hýknutí místo běžného pozdravu. V tom jsem tedy velmi, ale velmi konzervativní.
Pozdravy mají samozřejmě svou zajímavou historii. Kdo četl Babičku, ví, že vždycky každého uctivě pozdravila a přeptala se na zdraví. Když si v podobné situaci představím samu sebe třeba v metru, je mi jasné, že bych vzápětí byla převezena do Bohnic.
Jistě bych neuspěla ani s kdysi velmi populárními „Má úcta“, či soudružským „Čest práci.“
Ani, ruku líbám, se už tolik neužívá a byla bych jistě zaskočena, kdyby věčně zamračený soused najednou uctivě odhalil svoji plešatící hlavu a s čepicí v ruce zahlásil: „smekám, madam.“
  Zjistit, jak se v současnosti běžně zdraví, snad nedá příliš mnoho práce. Zaposlouchala jsem se proto do pravidelně užívaných frází mezi studenty i mezi mými přáteli a občas se holmesovsky pokusila zapátrat i mezi uliční veřejností.
Někde se ujal francouzský zvyk letmého polibku na tvář. Osobně ho mám velmi ráda, ale v případě, že člověk narazí na někoho, kdo se na vás místo náznaku dotyku slintavě přisaje, není o co stát. Je to stejné, jak když někdo lapí vaši ruku, rozdrtí ji ve své tlapě a zuřivě s ní potřásá se slovy, jak rád vás vidí. Garantuji, že já ho vidím už podstatně méně ráda.
  Návyk vášnivých objetí a viditelných dotyků se hodně ujal ve škole. Zatímco my jako děti jsme po příchodu do školy zabručely ono ponuré čau, dnešní děti (alespoň moji studenti) se vítají objetím a polibky bez ohledu na pohlaví a to, zda s někým zrovna chodí nebo ne. Prostě je to nový pozdrav. Nějak si nedovedu představit, že bych podobné zdvořilosti provozovala třeba s ředitelkou nebo se školníkem. Ale jsme jiná generace. Proti tomuto jejich pozdravu samozřejmě nic nenamítám, i když v době mexické alias prasečí chřipky asi není zrovna nejvhodnější.
Je zřejmé, že dopátrat se běžného současného pozdravu není možné. Době vládne rozmanitost.
Možná je zásadní problém v tom, že neexistuje žádná norma. Přitom by nemuselo jít o složitý proces, protože pozdrav je běžně užívaná věc. Jistě běžnější než třeba sledování televize (viz světový den televize) a ta svůj program má. Dokonce ho pravidelně distribuuje.
Program s názvem, jak správně zdravit, by klidně mohl být kolportován s Bleskem, protože ten v našich končinách čte nejvíc lidí.
Osobně mám dokonce pocit, že v tomto směru působím trochu jako dinosaurus. Ahojky a čauky neužívám, zdravím dobrý den a na shledanou a ředitelce, byť mám mnohdy zcela jiný názor než ona, bych na schle neřekla ani za …….(nenapadl mě slušný příměr).
Záměrně jsem vynechala zamilované a milostné pozdravy, protože to je zcela jiná kapitola a možná by si také zasloužily svůj světový den.
To, co jsem vygůglila pod pojmem pozdravy, mnohdy není ani publikovatelné. Zjevně jsem tedy zaspala dobu. Ale jsem si jistá, že až mě někdo pozdraví tě péro bambéro, se zlou se potáže.
A co Vy a Vaše pozdravy? Zatím naviděnou. (tady se totiž jenom vidíme a pozdrav nasečtenou jsem nikde nenašla. Asi si ho dám patentovat. Moje pozdravové Odnikud nikam:-)