Advent

          Jsem ctitelkou tradic a Advent patří k mým nejmilejším. Letos začal poměrně brzy, z čehož mám vtíravý pocit, že všechno letí jako blázen. Ostatně i nový zlatý slavík zpívá, že Čas letí jako bláznivý.

A nedá mi v té souvislosti podotknout, že výhra Karla Gotta je pro mě něco nepochopitelného. Osobně neznám nikoho, kdo posílá sms, myslím si však, že sms posílají převážně mladí lidé. Ti podle mě volí někoho úplně jiného (když už volí) a přece. Božský Kája zase na vrcholu. Jsou holt věci mezi nebem a zemí, které nikdo nevysvětlí. Nejsem žádný fanoušek slavíkovských anket, jen mě to tak dneska při brouzdání netem zaujalo.

 Ale to jsem odbočila, dnes je ta adventní neděle. Sice mě napadá, jestli je to ještě neděle, když jsem celé dopoledne myla okna? Pokud se nemýlím, neděle je od slova nedělat?
Nu, snad jedině kdybych to pojala jako totální očistu, jako že spolu s okny vyčistím i svoji duši a utřídím si myšlenky. Ale pro tuto aktivitu mám vyhrazeno spíš žehlení, jenže na to dneska naštěstí nedošlo.
  Ovšem odpoledne už adventní náladu navodilo. Zapálila jsem svíčky, pustila hudbu a věnovala se psaní a čtení, mým oblíbeným činnostem. A přemýšlím, jak nejlépe celý Advent užít. Někteří nakupují, pečou a uklízí, jiní využívají Adventu k bezcílným a nenákupním toulkám po vánočních trzích. Nevím, co je lepší, já preferuji druhou možnost. Letos jsem se rozhodla přidat víc návštěv, člověk se má setkávat s blízkými i přáteli co nejvíc. Nikdy neví, jak dlouho mu bude ta možnost ponechána.
Je mi jasné, že naplánovat celý měsíc nebude zrovna jednoduché. Už jsem to párkrát vyzkoušela. Dohodnu několik setkání, aby vzápětí nastala fáze rušení. Tu nemůžu já, tu protistrana. Často se mi pak sejde víc akci na jeden den (viz pátek). Je to problém. Protože všichni někam letíme, prožíváme své vlastní Odnikud nikam, a zastavit se, posedět a pohovořit se tak stává jen zvýrazněnou povinností v diáři.
  Většinou bývám bezradná, jak teta Jaruška, která když k nám přijela, pořád se divila, kam že to tak pořád chvátáme? Po jejím odjezdu jsme měli vtíravý pocit, že čas neumíme vůbec využít. Některým lidem jde totiž setkávání docela dobře. Nutno ale říci, že i tomuto umění je třeba se učit.
 Uvědomit si, že je třeba zbrzdit a setkat se s těmi, na kterých nám záleží, pomáhá právě Advent.
A kde chybí talent, musí nastoupit trénink. Proto jsem od poloviny listopadu začala zvolňovat chůzi, abych se zpomalila. Už se šourám jako babička. A přitom mohu sem tam s někým prohodit pár slov (zároveň tím potlačuji svoji vrozenou vznětlivost). Zároveň začínám připravovat adventní pozvánky na čaje o páté, sklenku svařáku či vánoční kávu. Jsem zvědavá, jak mi to půjde. A hlavně, jak dlouho mi to odhodlání vydrží:-)