Nevíš dne ani hodiny

  Nedávno jsem jela z práce, unavená, apatická, bez energie. Ulice Milady Horákové stála. Byla ucpaná auty a tramvajemi. Trochu mě to rozladilo. Ne snad, že bych byla lenivá, ale nečekané zdržení narušilo můj na minuty rozpočtený plán. Nemám času nazbyt. Říci, že jsem byla rozčilená, by znamenalo určitý eufemismus, což rozhodně tvrdit nehodlám. Šla jsem tedy pěšky, tušila jsem, že se něco děje, předpokládala jsem klasickou nehodu s rozbitými plechy. Představa, že jde o něco závažnějšího, mi vůbec na mysl nepřišla. Kromě toho si myslím, že pražská doprava má pořád něco. Tentokrát jsem se bohužel mýlila. Šlo o lidský život. Na přechodu srazila tramvaj ženu. Musela jsem se zastavit a zhluboka vydýchnout. S mrtvými lidmi na přechodech pro chodce se nesetkávám každý den. Některé televizní stanice už tam měly své reportéry s kamerami. Už tam byli hasiči a místo neštěstí zahalili plachtou. Investigativci napjatě čekali na svoji kauzu. Cynický stařík na můj dotaz ohledně situace prohodil, že už to má za sebou a už tady má taxi. Tím myslel pohřební službu. Úplně mi přeběhl mráz po zádech. Přesto, že jsem vůbec nevěděla, o koho se jedná, přepadl mě smutek, až skoro slzy. Pokračovala jsem v cestě, a na Letné zašla do Billy. Než jsem vyřídila nákup, tramvaje znovu jezdily. Přišlo mi to hrozně morbidní, než jsem si nacpala tašku mnoha nezbytnostmi i zbytnostmi, tramvaje se vrátily na trať a život jde dál. Jako by se nic nestalo. Znovu mě zamrazilo.
Ta pomíjivost všeho je hrozná. Ostatně staré známé nevíš dne ani hodiny je víc než pravdivé.
Příhoda se mi nechtěně vrátila, když jsem ji znovu zaslechla z úst kamarádky, která oběť znala. Najednou anonymní nehoda dostává lidskou tvář a je to ještě horší. Stejně jako když jsem v neděli sledovala Střepiny. V anketě o cenu Michala Velíška kdosi vyprávěl, jak zachránili chlapce zpoza kol vlaku. Teprve když jsem zaslechla známý hlas, začala jsem věnovat pořadu víc pozornosti. Moje spolužačka z gymnázia tam vyprávěla o tragédii svého syna. Měl sluchátka v uších a neslyšel vlak. Ten ho srazil a chlapec přišel o nohy. Přežil, ale zůstal na vozíku bez obou nohou. Je mu devatenáct let. Nestýkám se s nimi, přesto ji znám, kdysi jsme spolu chodily do školy. Dost mě to zasáhlo. Vskutku člověk neví dne ani hodiny. Na tragédii s lidskou tváří je hrozné, jak moc se zhmotní. Když se totiž podíváte třeba jen na net, je tam podobných nehod desítky, ba i stovky. Když si ale za statistickým číslem představíte konkrétní tvář, všechno je rázem jinak.
   Možná tady plácám prázdnou slámu a raději bych měla přijít s něčím opravdu objevným. Jenže mě to docela rozrušilo. Jen nevím, jestli je to zvýšenou citlivostí nebo nějakou empatií. Prostě člověk vážně neví dne ani hodiny. Byl to dneska smutný příběh, ale nějak mi to leží v hlavě a tak jsem se zkusila vypsat. Uvidíme, jestli to zabere. Cela vie!
Opatrujte se.