Příběh dušičkový

   Soudě podle křivky úmrtnosti, prožívají naše pohřební ústavy dobu konjunktury. Pozůstavší se tím logicky mohou cítit silně zaskočeni. Skutečnost samozřejmě není zdaleka tak drsná. Dokonce i potkávám lidí, kteří skon svého blízkého přivítali. S jedním jsem se nedávno setkala. Na otázku, jak se má, odpověděl radostně, že dobře, přestože zařizuje pohřeb.


Babičky.

„Určitě je jí teď lépe, strašně trpěla,“ vysvětloval v odpověď na můj nechápající obličej.

„Když byla ve všem závislá na naší pomoci, ztratila možnost žít plnohodnotný život!“

Bylo zjevné, že si květnatou argumentací trochu uklidňuje pošramocené sebevědomí, zvlášť když není pochyb, že babička do posledního okamžiku zcela jasně uvažovala.

Pohřbít někoho totiž vůbec není běžné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejen osamělých stařečků, ale třeba i lidí v nejužší rodině.

Uvědomila jsem si to při diskusi se studenty, kteří se dočetli, že jsou pohřby drahé a tudíž se dneska už nepohřbívá. Přesněji řečeno pohřbívá, ale bez obřadu. Zjevně je to trochu šokovalo, stejně jako mě, ač běžně tvrdím, že mě už nemůže překvapit vůbec nic. Evidentně může.

Uvědomila jsem si to už při návalu dušičkových návštěv, které pravidelně obrážejí hroby v naději, že utiší svoje výčitky svědomí.

Mívala jsem pocit, že jde o běžné formální příbuzenské návštěvy. Ve skutečnosti je určité procento z nich vypočítavých. Účastníci touží po slovu uznání, že se vláčí takový kraj světa, aby položili na hrob jeden předražený věneček. Chtějí pro sebe argumenty, že dělají co je v jejich silách, a z kontextu vyplývá, že se často snaží i verbálně.

Musela jsem občas vypadat jako citově chladná sfinga, protože jsem jenom apaticky zírala.

Napadlo mě, jestli to má vůbec smysl, tyhle hřbitovní nájezdy? A proč i já je dobrovolně a ráda absolvuji?

Nejspíš z určitého pocitu flagelantství. Abychom měli v ruce důkaz, že jsme natolik šlechetní, že na své mrtvé nezapomínáme? Když už jsme na ně zapomínali v životě. Nebo abychom měli jistotu, že ani náš hrob jednou v budoucnu nezaroste býlím a kopřivami?

Přitom ti, které jsme oddaně milovali, určitě zůstávají v našich srdcích i mimo Dušičky. Asi se uměli zapsat. Nebo to bylo dané určitým souzněním. Když nastane souznění, neplatí žádné další poučky.

Ti lidé se narodili jeden pro druhého.

Možná by bylo lepší začít u živých. Ačkoliv třeba o to někdy nestojí. V případě, že najednou nefungují úplně stejně jako my zdraví (což je samozřejmě pojem relativní, ale to je na další zamyšlení) mají jiné představy o souznění než dosud. Jde o to, umět je pochopit. Dokud žijí. Ne si to vynahrazovat drahými chryzantémami na hrobě.

Ovšem pokud bylo všemu učiněno zadost, jsou Dušičky krásný svátek. Setkání s milovanými lidmi, byť fiktivní, v sobě nese nádech magična a tajemna.

A magično je třeba i pro nás živé a já tímto s tajemnými hřbitovními historkami končím. Zároveň – to abych naladila optimistickou notu – srdečně vítám nové čtenáře a slibuji, že zítra budou jablka. Předrevoluční jablka.

Symbolicky v této době a během mých hřbitovních témat tiše zesnul a do věčných lovišť se odebral můj letitý televizor. Provázel mě věrně dlouhá léta, ale dneska to zabalil. Jestli ho unavily ty slátaniny, které tam tak často běží, nebo zda si svou daň vybralo stáří a rozhodlo se pro televizní euthanasii, nedovedu definovat. Jisté je, že mě opustil tiše a nečekaně, aniž by byl určen nějaký jeho zástupce. Nu, příběh dušičkový dvě.