Stravování ve školní jídelně

    Jedli jste někdy ve školní jídelně? Myslím jako dospělí?
Jestliže ne, nepochopíte, o čem píšu.
A to vůbec nechci rozebírat vděčně nabízející se téma, že se tam jedí blafy, protože to zdaleka vždycky není pravda. Já třeba chodím do jídelny, kde vaří skvěle.
    Mě spíš zaujalo to prostředí. Kultura stolování tady totiž dostává brutálně na frak.
Stále je totiž v aktivním provozu staré vojenské heslo, že kdo zaváhá, nežere. Dlouhý had řvoucích dětí před výdejovým okénkem se divoce vlní, jakmile se dozorující učitel nedívá, nastává hromadné předbíhání a boj tělo na tělo o první místo.
    Následuje další fáze závodu, a totiž, kdo bude první u stolu, kdo to do sebe nejdřív nahází, aby následovala etapa co nejrychlejšího úprku z místnosti. Zvláštní kapitolou nevypsaného soutěžení je boj o nejvíce pošpiněný stůl, případně o nejhlasitější řev.
   Občas si myslím, že i když se kuchařky snaží, ve školní jídelně je to bezpředmětné. V tomto zoufalém prostředí někdo na nějaké vychutnávání pokrmu ani nepomyslí. Sice heslo našich babiček, že při jídle se nemluví, už je dávno překonané, u oběda se má diskutovat. Tady ale zjevně není o čem. Dětem se totiž nesdělil ten zásadní jev, že diskutovat ano, nikoliv ovšem řvát.
   Pojem vychutnání si jídla, či nedej bože gurmánství, je ve školní jídelně slovo cizího původu. Oni nevnímají, co jedí. Největším zážitkem z jídelny je hodit po Marušce knedlík, případně učitelce pod nohy banánovou slupku. To je pak zážitek, češtinářka letí jak namydlený blesk. K čemu nějaký zážitek z jídla? Taková úča mezi špagetami, to je sousto!
Jako by se naše nejmladší generace nevědomky vracela proti proudu času, kdy bylo zvykem házet vše použité za sebe, v lepším případě pod stůl.
Ráda bych vedla děti k lepšímu stolování. Aby se později necítily trapně ve společnosti, až náhle nebudou vědět, co s kterou vidličkou a kam že to vlastně patří ubrousek? Jenže kde nic není ani smrt nebere. O tento druh výchovy zjevně není zájem. Pravda, ono když se člověk kriticky rozhlédne kolem sebe, zjistí, že skoro všichni dospělí neumí držet příbor, u jídla řvou, bezostyšně sahají sousedovi do talíře a ubrousek slouží maximálně tak k načmárání nějaké blbosti. A to nemluvím o srkání, mlaskání, mlácení lžičkou do hrnečku či drhnutí příborem o talíř.
Je to díky školním jídelnám, kterými jsme všichni prošli, anebo je to plebejství tak hluboko v nás?
Člověku až zatrne, když si uvědomí, kolik jídelních neznabohů chodí po našem malém českém světě. V dětství to můžeme vnímat jako roztomilou úchylku, ale co až vyrostou a funkce vidličky jim zůstane stále utajená?
Napadá mě, jestli by se buranství u stolu nedalo léčit nebo alespoň usměrňovat? Třeba dietou nebo přídělovým systémem základních potravin. Pro řadu obézních by mohlo jít o vítanou změnu.
Ulevilo by se restauracím, ale i přecitlivělým jedincům. Často mě totiž paralyzuje čísi srkání, mlaskání nebo chroupání (to je ale daň mé vlastní idiosynkrazii). Nikdo se nad tím ani nepozastaví stejně tak jako nad salámem z papíru.
Proto bych také nenavrhovala žádné drastické metody výchovy ke slušnému stolování. Kdyby nepomohla dieta ani přídělový systém, možná by nakonec stačilo, kdybychom zrušili školní jídelny.
Kdyby se totiž jedlo v luxusním prostředí a muselo se za to zaplatit, třeba by i ty děti přestaly závodit v rychlosti a pokusily se přemýšlet o významu stolování. Něco jako kultura stravování ve Francii. Klídek, pohoda a kultivovanost. Něco, o čem se nám může jen zdát.
Tak já jdu radši spát. Je mi těžko po dnešním obědě ve školní jídelně. Pořád mi totiž ještě hučí a zaléhá
 v uších. Dobrou…