Bonusy ve školství

    Na stravence byla vytištěna cifra dvacet korun českých. Slouží pro odběr jednoho hlavního jídla.
Dostali jsme ji jako bonus od zaměstnavatele. Nevěřila jsem vlastním očím, nicméně nebyl to nepovedený žert. Šlo o tvrdou realitu.
Vyrazila jsem tedy s dvaceti stravenkami v kapse odebrat nějaké hlavní jídlo, a pro jistotu si samozřejmě vzala plnou peněženku. Zcela logicky stravenky nebyly ani na polévku. Číšník si mě podezíravě prohlížel, zřejmě se obával, zda se nestal terčem vtipu nějaké skryté kamery. Kdo to kdy viděl, dvacetikorunové stravenky? Pochopil, až když jsem špitla, že jsem učitelka. Podezíravý pohled se rázem změnil v přezíravý a našeho stolu si přestal všímat.
Chtěla jsem o trapné částce na stravenkách vést diskusi. Nebylo ovšem s kým. Paní ředitelka se tvářila jako bůh štědrosti a vyjádřila se v tom smyslu, že můžeme být rádi, že je vůbec máme.
Potom, co jsem zažila stejný trapas i v laciném lahůdkářství, kde mě dokonce nerudná prodavačka za dvacetikorunovou provokaci vykázala, pokusila jsem se utratit danajský bonus v letenské Bille. A tam se setkávám s vděčným přijetím. Pokladní otupělá nikdy nekončící frontu vždycky u mého placení ožije.
„Co je to?“
„Stravenky,“ odpovídám způsobně.
„A to vám někdo dává?“ podiví se pravidelně jedna starší, zatímco její mladší kolegyně nikdy neskrývá své frenetické nadšení
„Ježíši, to jsem ještě neviděla, holky, pojďte se kouknout, dvacítkové stravenky,“ mává šokovaně mým pracovním benefitem nad hlavou a svolává ostatní pokladní k neobvyklé podívané.
„To jim není trapné, tohle vám dávat,“ suše procedila vedoucí, na kterou jsem narazila u pokladny dneska večer.
Pokrčila jsem rameny. Co jí mám vykládat o zvrácené finanční politice naší školy, která si myslí, a vážně je o tom přesvědčená, že dvacet korun na oběd je neobvyklá štědrost a velkorysost z její strany. A to se rozhodně nikde nechlubím, že deset korun na každou stravenku si musím zaplatit sama. Celkový bonus, který slavnostně dostáváme a jeho převzetí stvrzujeme podpisem, je deset korun českých. Na den a oběd.
   Onehdy jsem se, zcela proti svým zvyklostem, slitovala nad jedním letenským bezdomovcem, a když zase na zastávce žebral o drobné, strčila jsem mu do ruky několik stravenek. Div mi je neomlátil o hlavu.
„K čemu to je, paní?“ sípal svým vyhuleným hlasem. „Tohle já tedy fakt nechci,“ odmítl můj benefit středoškolské profesorky.
A tak si dvacetikorunové stravenky tiše střádám v šuplíku a přemýšlím, co s nimi. Na jednu stranu na ně asi nemáme zákonný nárok, ale když už je dostáváme a někdo nám je nabízí?
Není ta dvacka spíš urážka? Moje sousedka, žena bez jakéhokoliv vzdělání, dostává stravenky ve výši osmdesáti korun. To už se, myslím, docela dobře nají. Určitě i nakoupí, přestože v Bille berou jen pět stravenek na nákup. Rozdíl je mých pět dvacek a pět osmdesátikorunových.
A tak mě trápí nerudovské „kam s nimi?“
Anebo bych snad měla něco říct naší ředitelce?
Jenže je to jako házet na stěnu hrách – záměrně nepoužívám drsnější česká přísloví, která jsou zcela jistě výstižnější.
Zkouším se na věc dívat z té lepší stránky. Prostě lepší něco nežli nic. Už léta si říkám, že bych se to měla naučit, jde ovšem o nesnadný proces, zvlášť pro někoho, kdo je z podstaty skepticus.
Když se nebudu chtít za nabízené benefity naší „firmy“ někde najíst, nebudu s nimi platit ve společnosti,aby se za mě přátelé nestyděli a budu jimi tiše obveselovat pokladní v Bille, rozdám s nimi alespoň určitou dávku škodolibé radosti. To je to něco.
Nic pak vyjadřuje, jak si - a teď kdo? - váží naší práce.