Stáří

    Šla jsem ráno do práce, neochotně a na poslední chvíli, jako vždycky. Ve vedlejší ulici jsem narazila na starou babičku. Celkem normálně se mě ptala, jak se dostane do Havanské ulice. Pyšná na to, že vím kudy kam (při mém bídném orientačním smyslu se mi to nestává až tak často) jsem jí vysvětlila, jak se do kýžené ulice dostane. A chystala se pokračovat v neveselé cestě do práce, když tu se babička za mými zády rozplakala. „Víte, já tam bydlím, ale najednou nevím, kde to je.“
Probrala jsem se z ranní otupělosti a pohlédla na drobnou paní vedle mě. Skutečně vypadala, že si jen odběhla narychlo na nákup a teď se vrací domů, s klíčem v ruce.
  Jsem v poslední době nějaká přecitlivělá, asi už na mě leze advent, a tak jsem skoro zaplakala. Nicméně bylo mi jasné, že akce si žádá činy a tak jsem zatlačila deroucí se slzu a rozhodla se zbloudilou babičku doprovodit. Paní mi vyprávěla, že už se jí to jednou stalo, najednou přestane vidět, je dezorientovaná a neví, kde je. Ale mluvila normálně, bylo vidět, že v hlavě to má srovnané. Dovedla jsem ji do její rodné ulice, počkala, až odemkne a vrátila se zpátky na svoji školní trasu. Samozřejmě jsem se dostavila pozdě na dozor, což se neobešlo bez jedovatých komentářů, a zcela jistě to objevím i na výplatní pásce. V oddíle prémií, kde ale takřka nikdy nic není, protože ve školství se prémie nerozdávají. Tak tu stovku za dozory tentokrát oželím, protože si myslím, že padla na oltář dobré věci.
Přemýšlela jsem o tom cestou domů a nemohla jsem dospět k jinému názoru, než ke všeobecně známému poznatku, že stáří je hrozné.
  To je všude návodů a doporučení, jak být věčně mladý, jak si zachovat nevadnoucí svěžest, jak nepodléhat toku času… Ještě nikde jsem se nedočetla, co dělat, když mu podlehnu (myslím toku času, ne nějakému fešákovi).
  Pak se kdekdo diví, že starý člověk se cítí bezradný a neví, co si v dnešní společnosti počít.
Možná by někdo mohl sepsat manuál. Poznatek první by zněl, že mládí netrvá věčně. Navzdory reklamnímu ujišťování, že ano.
  A že staří budeme jednou všichni. Myslím tím opravdu staří, ne moje současné stáří, kdy jsem sice mládí na hony vzdálená, ale pořád ještě soběstačná. A v duchu se i mladá cítím, ač tlumočit to lidem tak kolem dvacítky je věc zhola nemožná. Nevěř nikomu nad třicet, heslo, které si i já dobře pamatuji. Nu, co naděláme, čas je prostě nelítostný.
„Staří budou všichni, jo?“ podivil se patnáctiletý synovec okázale. „Tak to bych tedy chtěl vidět.“
Nu, ukázat mu to neumím, na cestování v čase si ještě chvíli počkáme. Ale donutil mě změnit první bod mého imaginárního manuálu. „Až ve stáří pochopíte, že mládí netrvá věčně.“
Protože vysvětlovat teleti, že jednou bude býk, ba některý i vůl, je jako házet perly sviním. Rozhodla jsem se tedy alespoň pro minimální osvětu. Mladá generace přeci nemůže být tak otupělá. Pustila jsem jim Kocába,  http://www.youtube.com/watch?v=WKKQ7drsCbo ,kde dokonalé stáří představuje Josef Kemr. Přišlo jim to k smíchu. No, musím sebekriticky přiznat, že jako mladá jsem se tomu také pousmála.
Dnes už mě Josef Kemr v této své podobě straší ve snech.
Takže nechám každému, co svého jest, osvětu odkládám na neurčito a nezbývá mi než jen doufat, že ráno trefím do práce a následně pak i domů. I když nevíš dne ani hodiny…