Orální historie

Nakonec mě sedmnáctého, jako vždy, přemohla nostalgie. Už je to tady, musím o tom mluvit, přes všechny svoje silné řeči jsem dojatá, chci vzpomínat. Ráda na to vzpomínám, byla to ojedinělá událost a jsem ráda, že jsem se jí zúčastnila. Mám ráda sedmnáctý listopad se všemi jeho nedostatky, stejně jako máme rádi své nezdárné děti. Prošla jsem si znovu průvod z Albertova, zašla do skanzenu na Staromáku. Hezké to bylo.

 Pamatujete si na úchvatnou porevoluční scénku Jiřího Lábuse a Oldřicha Kaisera, kteří naprosto dokonalým způsobem parodovali školní zkoušení na téma 17. listopad?
  www.youtube.com/watch?v=ITaQGPE2vMQ
Tenkrát jsem to, jako aktivní účastník listopadového dění, vnímala trochu rozladěně. Tímto způsobem přeci nebude nikdo pád komunismu prezentovat? Čas oponou trhnul a dnes, sama před katedrou, zažívám de ja vu. Oni to věděli už tenkrát, já se ke svému poznání musela prokousat nánosem porevolučních let.
Pro dnešní děti je většinou 17. listopad srovnatelný s pravěkem. A není se čemu divit. Narodily se po revoluci, vyrostly ve svobodné zemi, a kdo by se v pubertě zajímal o nějakou minulost? Také jsem v dětství považovala Pražské jaro a Dubčeka za dinosaury, přitom jsem se narodila krátce před upálením Jana Palacha. K poznání prostě musí člověk dospět. Ale připomínat se musí neustále. Ať už slovně nebo obrázkově. Proto zkusím doporučit novou knížku Ondřeje Sedláčka Předlistopadová jablka, která naplňuje oblíbený reklamní slogan dva v jednom. (A pak, je to i moje nakladatelství:  http://www.jalna.cz/. )Takže mám radost, že se jim tak daří.
  Autor zde rekapituluje své předrevoluční dětství i porevoluční dospělost a celý zdařilý opus provázejí vynikající dokumentární fotografie. Kniha pro současnost jako dělaná. Vidět i slyšet. Komenský by se jistě radoval. Jen najít odpověď na autorovu otázku, co Listopad dal a vzal, je těžká. Nelze odpovědět jednou větou, jak po nás většinou požadují ve škole. Je to spíš úkol pro lékárnické váhy. Nicméně jedno odpovědět umím. Je dobré, že se to stalo, že jsme zazvonili klíči, a vydali se jinou cestou. Že není taková, jakou jsme si v mrazivé listopadové euforii představovali, je už naše vina. Možná, že při příležitosti dvacetiletého výročí je načase nahodit výhybku (nikoliv ovšem zpátečku, jak se někdy zdá) a vydat se zase trochu jinou cestou. Ke slušnosti, toleranci a charakteru. Myslím ale, že to už je na další generaci. Naše se musí hlavně snažit, aby se na ty předrevoluční šedivé roky nezapomnělo.
   A k tomu je Ondřejova knížka báječný první krok. Protože nejlepší pro pochopení historie je vyprávění pamětníků (neznamená to ovšem, že pamětník musí mít vousy pod kolena a třesoucí se hlas, naopak). Vzpomínky těch, co dobu zažili čili, jak se dnes moderně říká, orální historie, jsou základem pro zachování naší kolektivní paměti. A ta je pro nás hodně důležitá. Jinak bychom byli postiženi kolektivní sklerózou a ta by nás donutila dějinné chyby zopakovat. Což zcela jistě není žádoucí, proto vítám knihu Předlistopadová jablka i s tím rizikem, že některá jablka nepadají daleko od stromu. Ovšem v některých případech je to hodně dobře.
   Přečtěte si Ondřejovu knížku a zamyslete se nad svými porevolučními jablky. A hezky oslavte dnešní výročí. Také slavím, protože i přes všechna negativa zatím je co slavit.
Pouštím si Kryla a Kubišovou a u sklenky vína rekapituluji. Že to ale uteklo….