Josef Čapek na Hradě

Poklidné listopadové odpoledne je jako stvořené k nějakému kulturnímu zážitku. Rozhodla jsem se pro Josefa Čapka. Na Hradě má úžasnou výstavu, která sice trvá až do 17. ledna, ale co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek.
Píše se o tom v poslední době často, chystá se stávka v MHD. Souhlasím. Doprava na Pražský hrad totiž byla jakousi předzvěstí stávky. Chaos a zmatek. Ač nikde nebyly žádné informace, všechny tramvaje jezdily přes Letnou. Čímž tam zákonitě vznikl špunt a tramvaje se štosovaly až dolů na Milady Horákové. Dostat se tedy na zastávku Pražský hrad v domluveném termínu byl úkol takřka nadlidský. Nicméně díky mobilní technice jsem se domluvila se svými výstavními společníky,a před Jízdárnou Hradu jsme se nakonec našli. Na druhou stranu cestování ztratilo punc každodennosti a šlo o vzrušující dobrodružství.
To by mohla potvrdit skupina cizinců, která cestovala tramvají číslo 22, která se běžně na Letné nevyskytuje. Docela žasli, kam je MHD dovedla, takže poznávají kouty Prahy, kam by se normálně nevydali. Něco jako bonus CK.
Jejich anabáze byla provázena poměrně hlasitou gestikulací. Zpočátku jsem se domnívala, že jde o jejich běžný dialog, během krokové rychlosti tramvaje kolem fiktivního tunelu Blanka jsem pochopila, že zabloudili. Dobrá zpráva byla, že jsem jim trochu rozuměla. To bylo ale jediné. Doprava byla dnes tak kreativní, že jsem se v ní nevyznala ani já, jako domorodec. Naposled jsem zahraniční grupě zamávala v okamžiku, kdy panicky vyskakovali z tramvaje v domnění, že další je doveze na místo určení. Netušili ovšem chudáci, že u nás je lživý i jízdní řád tramvaje číslo dvacet dva.
Nicméně já jsem statečně pokračovala, jsem zvyklá a vím, že se nakonec někam dostanu. Dojela jsem na Pražský hrad a trpělivě vyčkala svých kulturních kolegů. Bylo zřejmé, že i oni si v MHD vytrpěli své a také o tom cestou na Josefa Čapka mluvili.
„Na výstavě se uklidníme,“ snažila jsem se o pozitivní přístup.
„Možná,“ připustila opozice. To už skýtalo základ pro úspěšné odpoledne.
„Cena 180 korun, sleva 110,“ předčítala jsem zásadní informace u vstupu a zároveň se domáhala vysvětlení, kdo má nárok na slevu.
Nedostalo se mi odpovědi, pokladní zjevně nedisponovala zájmem bavit se s dotěrnými návštěvníky.
Nebudu to protahovat, zaplatili jsme a výstava za tu cenu stála. Josef Čapek byl mistr. Já osobně ho mám radši než Karla a dnešek mi to jen potvrdil. Nejvíc mě fascinovaly jeho kresby z koncentráku. Nedovedu si představit, že sedím někde v Sachsenhausenu s gestapákem za zády a jsem schopna něco malovat. Něco krásného. Jo, jsou holt lidi, které bychom měli zasadit do zlata.
  Já začala propadat depresi, když mi učitelka ve třetí třídě řekla, že moje obrázky se trochu podobají patlanicím.
Ztratila jsem tím pádem veškerou uměleckou invenci. Když bych pak seděla v koncentračním táboře, zcela jistě bych nebyla schopna vyplodit ani čárku.
Výstava mapuje celý Čapkův život. Zahrnuje hravé obrázky i meditativní sondy do temných hlubin lidské existence. Svébytnost, originalita a vnitřní Čapkova svoboda. Navíc poslední retrospektiva byla v Praze v roce 1979, takže jde i o věc, která tady dlouho nebyla.
    Ovšem člověk musí mít na umění náladu. Já jsem ji tentokrát měla. Odcházela jsem naplněna pozitivními dojmy a spokojená. Potom ještě sklenka vína a domů. Odpoledne s Josefem Čapkem stálo za to. Doporučuji.