Společenské role

    Jedním ze zajímavých témat výchovy k občanství je role. Jakou roli hrajeme v životě, 

v rodině, v práci a v různých situacích.

   Ráda učím občanku, osobně ji dokonce považuji za jeden z nejdůležitějších školních předmětů.  Jako jeden z mála má ten potenciál praktického využití, tedy odpověď na věčnou otázku, k čemu mi to bude? Občanka, je-li dobře vedena, se věnuje praktickým věcem, finanční gramotnosti, vztahům, chování, sexuální výchově, prostě věcem veskrze praktickým.

    A hraní rolí v životě je jednou z jejích kapitol.

 Baví mě s dětmi rozklíčovávat jejich uvědomění si, jaké role v životě zastávají, jak si uvědomují, kdy jsou v roli žáka, dítěte, syna či dcery, sourozence, partnera….

Sami hledají další a další, definují, jak se kdo v jaké roli chová a jak to mění jeho gesta, rétoriku, odpovědnost…. 

Baví je to. I mě.

   A jelikož trpím profesionální deformací, občas pozoruji, jak se lidé ve svých rolích mění 

o tři sta šedesát stupňů. Nejčastěji mě to napadá v autě. Jako by se ti, kdo právě nemají roli řidiče, ale jsou, kupříkladu chodci, naprosto diametrálně proměnili. Vnímají jen svoji roli, ty ostatní jsou jim ukradené. A tak vstupují do vozovky, na přechod i mimo něj, bez rozhlédnutí, se sluchátky, s očima zabořenýma do mobilu. Vnímají svoji roli jako hlavní, ostatní se musí přizpůsobit.

    Předpokládám, že stejně se chovají za volantem či na kole. Jakoby na silnicích společenský status role získal nadpozemské rozměry. Teď hraju já a všichni jste statisté. Každá moje role je ta hlavní...

Pak máme ony chodce (tyhle typy mě totálně dostávají), co vstupují do vozovky kdy je napadne, bez rozhlédnutí a naprosto samozřejmě očekávají, že mají přednost. Jsou v roli chodce.

V roli cyklisty pak plynule střídají chodník, silnici i cyklostezku, kličkují, jak je napadne, protože oni jsou teď v hlavní roli. Na Letné je takových exemplářů určitě množství větší než malé.

A ti samí, pokud usednou za volant, stávají se piráty silnic. Postrachem všech. Teď přišel čas jejich role. Dominantní.

    Nevím, jestli je to pravidlo. Přivedli mě k tomu hlavně ti chodci, arogantně a kdykoliv, často čumíc do mobilu a se sluchátky, vstupujíc do ulice. Jako by nikdy neseděli za volantem. Nebo za řídítky.

 Ale protože některé minimálně od vidění znám, je mi jasné, že úplná tabula rasa, co se týká řízení, nejsou. Jen neumí prolínat svoje role. Alespoň tedy ty dopravní. V každé jsou naprosto dominantní, arogantní, neempatičtí.

Pokud to tedy nejsou zapřisáhlí odpůrci aut, i těch je na Letné hafo, ale to je zase jiná úvaha. Ta dnešní je o rolích. O jejich prolínání a empatii. A o tom, že řada dospělých by si měla zopáknout lekce z hodin výchovy k občanství.