Kritici sociálních sítí sázejí na špatnou
kartu, když ze závislosti na virtuálním světě viní mladé lidi a děti. Měli by nakouknout i do mobilních návyků
dospělých. A zejména pak pedagogů.
Nahlédnout totiž do
bublin na učitelských sociálních sítích znamená dost divoký zážitek. Agrese a
netolerance je tam překvapivě dost častým hostem. Každý totiž učí nejlépe na
celém světě a ostatní kantoři to dělají špatně. Navzájem se tam osočují,
doporučují vyslat na kolegu ČŠI nebo právníka, rodiče jsou často nepřítel číslo
jedna (a naopak).
Objevují se, často velmi
konkrétní, ba i jmenovité, ukázky hodnocení
či práce, kterou oni považují za špatnou či zastaralou. Že jde někdy i o věci vytržené z kontextu už nikdo
nezmiňuje. Ztratilo by to ty útočné grády.
Padají otázky, jak
zatočit s kolegy či vyhodit někoho, kdo s jejich viděním světa
nesouzní…
V poslední době mě zaujala vážně míněná
debata, kdy se učitel ptá, v jakém věku je v pořádku, když dítě řekne o učitelce, že je kráva.
Trochu chci věřit, že
autor dotazu to jen neobratně formuloval, že měl na mysli nějakou konkrétní
situaci. Vlastně asi mířil na rodinu, jako kdy to jde doma, v bezpečí domova
ventilovat, že učitelka je kráva.
Nu, budiž, nicméně v debatním vláknu se rozvíjely
myšlenky ubírající se dost jiným směrem. Jako že, když je to kráva, nechť jí to klidně řekne do očí. Mnozí z kantorů
přišli se svou troškou do mlýna, že mají
plno krav ve svém sboru, tak by jim to řekli také. Nejčastěji zaznívala teorie, že dítě má právo na názor, tedy vlastně
v každém věku. Někdy autor rozvíjel vizi, že když se tak učitelka chová, je to dokonce nutné jí to říci.
Mnozí samozřejmě
neopomněli dodat, že jim by se to nestalo, protože oni kráva ani vůl nejsou.
Vlastně jen málo
diskutujících přidalo nějakou doušku v tom smyslu, že takovým hodnocením
se většinou nic moc nezíská, lépe je vést diskusi v jiném duchu.
Mnozí se zde hlavně virtuálně tetelili svou
výjimečností, protože oni si titul kráva nezaslouží. A ti ostatní, co učí a
chovají se k dětem tak bídně, těm to zcela jistě patří.
Možná je potíž jen v tom, že se na
sítích vyjadřuje jen určitě procento pedagogů. Připouštím, že některé posty jsou
naopak velmi inspirativní. Mají nápady, vidí věci jinak, nejsou prvoplánově
vulgární. Ani přesvědčeni o své pedagogické genialitě a neomylnosti.
Ale jak známo, negace lomcuje veřejným
prostorem mnohem výrazněji, tak mě některé černé výkřiky z učitelských skupin
nějak víc rozvibrovaly. Ovšemže nechci tvrdit, že všechno kantorské virtuálno
je divné. Zdaleka ne. Kdybych nesledovala různá vlákna, na mnohé nápady ani
hodiny bych třeba nepřišla. Jen mě zarazila ta silná a cílená agrese vůči
ostatním. Nějak jsem ji u učitelů z principu nečekala. I když se už léta
říká, že profesní soudržnost
a empatie ve školách
není.
Kupříkladu lékaři drží spolu, údajně. Doktor
nedehonestuje kolegu. Prý. Ve sborovnách je to mnohem běžnější. Proč, těžko
říci. Ale sociální učitelské sítě mě o této mediální poučce, kterou jsem už chtěla
vnímat jako floskuli, bohužel přesvědčily.
Nejen děti tedy mají s chováním
ve veřejném prostoru určitou potíž. Je třeba se to učit, o tom žádná.
Nejzásadnější otázkou ale tím pádem zůstává – od koho?
Vyřešit by se to možná
dalo zavedením nějaké etiky do školních plánů? V zájmu budoucí koexistence
s umělou inteligencí, v zájmu mezilidských vztahů i výchovy dětí.
Nejvíc samozřejmě kvůli
dětem.
Jenomže etika ve všech
školních plánech už dávno musela ustoupit IT vzdělávání, redukce hodin byla
dost masivní. A na druhé straně, komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí,
takže učit etiku je vlastně někdy trochu boj s větrnými mlýny.
Takže závěr se rozplizává
v nejasnostech, jako všechno, co se týká virtuálního světa.
Snad jen nesledovat
učitelské skupiny a věřit, že realita je trochu lepší než ta virtualita…
Žádné komentáře:
Okomentovat