Květen nabízí kulatá výročí rozhlasu i televize.
Větší pozornost
logicky budí kulaté jubileum z Vinohradské, sto let je sice teprve začátek,
jak zní současný reklamní slogan, ale je to prostě výročí.
Mladší sestra televize u nás slaví teprve sedmdesátku.
Ale obě média tak nějak patří k sobě, vnímáme je jako
neoddělitelné sourozence.
Rozhlas má své stotiny 18. května.
Začínalo se tehdy v Kbelích, ve skautském
stanu. Rádio vysílání. Pak proběhlo jakési referendum na výběr českého jména,
ze kterého vznikl rozhlas. A ujal se.
Televize už takovou kliku neměla, rozvid se nechytil, proto máme, jako všude na světě, televizi.
Rádio mají také
všichni. Rozhlas ale jenom my.
Provází nás takřka celým dvacátým stoletím. Mnohokrát se o
něj bojovalo,, bránili jsme ho před nacisty, před ruskými okupanty, uměl národ
povzbudit i potěšit.
Drží i několik prvenství, kupříkladu ve vysílání na evropské
pevnině či ve sportovních přenosech. Přinášel do domácností první kulturní
zážitky, ať už operní představení či dramatizaci literárních děl.
Prostě balzám pro uši i pro duši.
Své místo má i dnes,
v době úplně jiných médií.
Mnozí právě díky jeho
vlídnosti a dlouhé tradici na rozhlas nedají dopustit, je často lepším nebo alespoň
vyhledávanějším společníkem než televize.
Ta slaví své české sedmdesátiny prvního května, tedy dnes. A do stovky má ještě kus cesty. Může se od staršího brášky pořád co učit, byť už dávno jde svou vlastní cestou, padesát let
i barevnou. Začátky byly asi dost dobrodružné, hrálo se živě před kamerou, improvizovalo se ve stísněných podmínkách.
Takové pionýrské doby, dnes budící
úsměv, trochu pobavený, trochu nevěřícný.
Však už je to dlouho od prvního květnového večera v Malostranské besedě.
Žádné komentáře:
Okomentovat