Co vlastně po tom školství chceme?

    „Učitelé totiž pořád mají prázdniny a jsou ve dvě hodiny doma,“ plivne se oblíbená jedovatost v diskusi  většinou okamžiku, kdy docházejí argumenty.

Není to jediná floskule, která se vytrvale drží ve veřejném prostoru ohledně školství.

„Co chcete od učitelky? „kupříkladu.

Nebo: „Škola znamená jenom stres.“

    Jsou to samozřejmě vyhrocené názory, nicméně v poslední době mám pocit, že o školství se diskutuje jen vyhroceně. Ať už veřejně nebo v rámci profese samotné. Když politici opakovaně deklarují, že vzdělání je pro ně priorita, která ovšem pravidelně končí na chvostu jejich zájmu.

Někdy mě napadá příměr srovnatelný s pohádkovým světem.

„Že jen někdy za devatero horami a devatero řekami,“ lze určit místo, kde školství funguje se souladu s politickými proklamacemi a životem reálné společnosti.

    Zřejmě si volení zástupci lidu nemohou pomoci, když najednou dostanou příležitost a pohádkově kouzelnou moc zasáhnout alespoň do resortu školství.

 A tak vznikají různé „ sofistikované“ názory typu, známkovat budeme během školního roku, ale na vysvědčení děti známky nedostanou, aby nebyly ve stresu. Zrušíme výuku jazyků, protože dneska už přeci existují překladače a umělá inteligence. Zrušíme devátý ročník…“

A tak bych mohla pokračovat do nekonečna.

Mně osobně některé názory nepřijdou špatné, ale vždycky mě poněkud rozladí jejich interpretace. Jako by si devět let základní docházky vymysleli učitelé sami a teď zuby nehty  násilím drží odrostlé deváťáky ve škole.

 A my, z moci úřední, jim je odebereme.

Stejně jako s tím známkováním, kdy ministerský úředních v jakési veřejné debatě zpupně prohlásí, že to stejně zruší přes odpor rodičů i učitelů…

   Nechce se mi totiž věřit, že by takhle nějak probíhala debata o problémech resortu, který je něčí prioritou.

 Jde bohužel většinou jen o názorový střet, který má dokázat sílu moci.

   Stejně jako současný nápad, že se zvýší přímá vyučovací povinnost z 22 hodin na dvacet tři až dvacet sedm. Vím, že odučené hodiny jsou pro veřejnost často jako rudý hadr na býka. Mají pocit, že kantoři nic víc nedělají, než že si dvaadvacet hodin týdně hrají s dětmi.

To je ale jiný problém, mě dnes spíš napadá, zda takový ministr, který takto velkoryse předkládá reformu, vůbec někdy učil?

Nechci v tomto textu  řešit, jak to vynuluje mediálně vyhlašovaný vládní úspěch navýšení platů na 130%. Protože navýšení platu společně s navýšením pracovní doby se hezky efektivně vynuluje. Zajímalo by mě, v které jiné profesi by si to někdo dovolil, ale ani to není meritum věci mé úvahy.

     Dvacet sedm hodin se jistě dá odučit. Dokázala jsem kdysi učit i třicet jedna hodin týdně. Pokud se na každou hodinu mám minimálně hodinu připravovat, určitě zákonem danou týdenní pracovní dobu nejen naplním.

Otázka je, co to tato kvantita udělá s kvalitou?  S energií a učitelskou empatií? Kdo bude dělat věci okolo, papírování, suplování, práce s dětmi, komunikace s rodiči, dozory,  další sebevzdělávání?

 Kam zmizí takové ty mediálně proklamované populární věci, jako je individuální přístup či diferencovaná výuka?

   Jako by se vždycky řeklo jen půl pravdy, té, která se hodí. Jistě, je někde dvacet sedm hodin přímé výuky. Myslím, že zrovna v adorovaném Finsku.

 Nicméně, také je tam jiná atmosféra, přístup ke vzdělání, plno asistentů na různé učitelské práce, placené volno po určitých odučených letech. Aby učitel nevyhořel, načerpal sílu, nové poznatky.

To u nás nikdo nenabízí, vybere se jen to, co se hodí.

Zvýší se přímá vyučovací povinnost. Zvyšují se počty dětí ve třídách, aby se ušetřilo. Mnohde jsme již zase na třiceti dětech.

  Ne, že bych si osobně stěžovala. Popravdě řečeno, raději tyto mediální diskuse vynechávám. V rámci ochrany duševního zdraví. Zejména návrhy jsou často tak populisticky bláznivě nesmyslné, že řešit každou ministerskou myšlenku by bylo hodně vyčerpávající. Ale této inovace si nešlo nevšimnout. Zejména toho, s jakou arogancí byla předkládána. Minimálně já jsem to tak vnímala.

    Už také trochu vím, že se školy někdy mohou bránit, byť si pořád myslím, že to bohužel nemají moc v povaze a často ve finále ta nesmyslná rozhodnutí shora realizují. Spořádaně, do další fatální uzákoněné změny.

    Ale drobné signály vlastní hrdosti a přemýšlení o tom, co chci dělat, už tady asi jsou. Pravda, ke zvýšení popularity, ba dokonce vzdělanosti, to zatím nevede. Z tohoto hlediska by jistě byla lepší větší školní soudržnost. Ale není vyloučeno, že se časem objeví. Protože těch nesmyslů se v poslední době kupí nějak povícero. A co tedy po tom školství vlastně chceme je otázka asi spíš řečnická. Odpověď na ni asi nikdo dát neumí.