Sebeprodávání

  Vzletně tedy marketing. Umění prodat sám sebe. Je jistě v mnoha oborech velmi žádoucí. Potřebné.

 I v pohovorech se vás vyptávají: " V čem jste dobrý? A v čem nejlepší?

Asi pozitivní duch doby. Umět se prodat. Pravda, sedávej panenko v koutě je dávno překonané, naštěstí tedy.

Dneska je třeba umět na sebe upozornit. Být originální, nebát se.

Docela s tím souzním. Mám jen jeden problém, trochu se mi to bije s asi zastaralou, leč pevně zažitou představou, že nejvíc za vás mluví vaše činy a práce??

   Kupříkladu sebeprodávání se ve školství. Moje zkušenost je taková, že ti, co o sobě nejvíc umí mluvit, co dokáží prezentovat ty nejmodernější a rádoby nejlepší učební metody, nepatří k nejlepším kantorům. Umí to skvěle „okecat“, jak se říkalo dřív, „ o hovně umí mluvit hodinu“, ale v podstatě skutek utek.

  Děti v jejich hodinách  zažívají anarchii na vlastní kůži, což se jim v pubertálním věku líbí. Můžou všechno a nemusí nic. Baví je to. A ti, co už v tomto věku mají o svém studiu jiné představy, pak raději odchází na jiné školy. Těm ostatním to dojde později, ale většinou všichni zpětně hodnotí tyto free hodiny jako fiasko.

 Ovšem z hlediska módních trendů je kantor, který podobnou výuku podá jako flexibilní

a kreativní, případně mezipředmětovou či multimediální, je samozřejmě (někde) adorován. Hodí se to do školního portfolia, všichni jdou s dobou, prezentují svoje myšlenky na sociálních sítích, protože kdo není na sociální sítí jako by nebyl, také  nechávají děti vytvářet multimediální projekty, neznámkují je, nestresují je - zdá se tedy, že samá pozitiva a sociální jistoty. Není nic, (krom tedy těch sociálních sítí) s čím bych nesouzněla.

   Leč, šedivá je teorie a zelený strom života. Byť tady se to zdá vlastně naopak. Zelená je teorie a šedivá realita.

   Zažívala jsem kolegyni, o které se vědělo, že když nechává otevřené dveře do chodby, bude mít „ukázkovou“ hodinu. Děti budou pracovat strašně moderně. Dělo se ale v okamžicích, kdy bylo jasné, že se o tom bude vědět. Ona sama v jiných hodinách pila kávu a nechávala děti hrát si s telefonem. Vydávala to za multimediální výchovu. Uměla o tom až plamenně hovořit. Dříve narozeným  při jejích frenetických projevech o její vlastní výuce nechtěně naskakovala padesátá léta a nadšené svazácké burcování k účasti na stavbách mládeže. 

Stejně tak jako arogantní mladík, který tedy sám nepozdraví, ale děti (když ho nikdo z vedení nevidí) zbuzeruje tak, že by se kdejaký normalizační soudruh učitel měl co učit. 

„Kreativní progresivec“, který do hodiny přichází zásadně s tabletem, protože s knihou on pracovat nebude. V hodině ale neumí děti nějak usměrnit, zaujmout, není schopen – nebo ochoten - to lze těžko rozklíčovat - slabším něco vysvětlit, protože přeci všechno si mají umět najít….

Když pak ale o  své hodině referuje, sofistikovaně konstatuje, že výuka byla zajímavá a že se dozvěděl spoustu nových věcí, protože s dětmi interreaguje…!!!

Nu, marketing, tedy umění se prodat, na nejvyšší úrovni.

  Ti, kdo tolik nemluví, ale učí, jsou většinou neviditelní. Moderní vedení s nimi většinou nechce nic moc mít, protože nechtějí plácat do éteru moudra či módní floskule, mediální prostor nezajímají, protože neučí experimentálně, (a to ani v případě, že tak učí, jen o tom nemluví).

Nu, neviditelní byl myslím svého času i dost populární film. Je to superschopnost, kterou by mnozí rádi disponovali doopravdy. Tudíž z toho odvozuji, že tito neviditelní jsou pro děti

a vzdělávání ve své podstatě nejzásadnější.

Nejvíc jim škodí  zpátečníci, (o těch ale dnes řeč nebyla), ale i ti kreativci, co hlasitě umí prodat sami sebe. Ale ve skutečnosti umí jen mluvit. Řekněme, určitá valorizace dávného, kdo umí, umí, kdo neumí, učí. Dnes je to trochu asi tak, že kdo umí, učí. Kdo neumí, mluví.

   Jistě, nic neplatí stoprocentně, ale vždycky jsem měla pocit, že ti, co  o školství umí krásně mluvit, 

se v reálné třídě spíš ztrácejí.

A naopak, samozřejmě.

   Je tomu již dávno, kdy profesor pedagogiky, vysokoškolský učitel, autor mnoha knih jak učit, se shodou nepříjemných životních okolností na čas stal mým kolegou na základní škole. Zdálo by se, že je to velká šance uplatnit všechny didaktické rady v praxi. 

  Realita byla taková, že zoufalý pán stál uprostřed rozdivočelé osmičky s pečlivě připravenou hodinou, ale nikdo ho neposlouchal. Řev septimy v praxi. Nebo džungle před tabulí.

Trojice největších expertů si dokonce v zadní lavici během jeho pokusu o výuku cvakla nějakého alkoholu. Vsadili se, že si toho nevšimne.

Nevšiml.

 Řešila to třídní, která neměla na svém kontě ani jednu knihu o tom, jak učit!

 Zoufalý pan profesor raději odešel na vlastní žádost.

   Je to pradávná historie, ale řekla bych, že nyní se v modifikované podobě hodně opakuje. 

V poslední době mám navíc takový neodbytný pocit, že ti sebeprodejci jsou spíš takoví samožerové než dobří kantoři. Ne nadarmo bývala kdysi vlastní prodejnost vnímána negativně….?

Dnes se z toho snaží udělat přednost, ale pořád ještě platí, že všeho moc škodí.

Alespoň ve školství to tak vnímám…

Jak to vnímáte vy?