...ismus nebo pocit?

 

Zpráva na monitoru blikala naprosto neškodně, jako řada jiných mailových oznámení. 

Šlo o nabídku pracovní příležitosti.

„Hledáme člověka, který umí, má a zná….“ následoval výčet dovedností a schopností, které léta cizeluji, baví mě a myslím, že jsem v nich fakt dobrá…

   Většinou na takové neosobní inzeráty nereaguji, protože práci mám, a když už, tak si trochu vybírám. Tentokrát však byla nabídka natolik lákavá, že jsem si řekla, že to zkusím. Navíc, nabízeli částečný úvazek či externí spolupráci.

 To se třeba dá skloubit, proč bych si nemohla zpestřit život. 

Takže jsem to zkusila. Poctivě jsem vyplnila všechny kolonky, které mediálně známá nezisková organizace požadovala, dodala certifikáty o vzdělání a přidala své letité historické zkušenosti. Kdo jiný už by mohl vest sofistikované rozhovory s pamětníky, myslela jsem si rozechvěle, když jsem mail odklikávala.

Ani se se mnou nebavili. Rovnou mě odpálili, že dají prostor jiným adeptům.

Podivila jsem se, ale nijak jsem to nehrotila. 

No co, šlo jen o pokus.

   Netrvalo dlouho a takovou zajímavou oklikou ke mně doputovaly povzdechy několika dalších lidí, formálně splňujících inzerované požadavky. I je nabídka zaujala.  A  ani je vůbec nevyzvali k pohovoru, aby mohli poté stroze sdělit, že my se vám ozveme. Ani se nenamáhali. Rovnou vyřazení, dáme prostor jiným zájemcům....

To už bylo trošku divné. Žádný pohovor, vize, komunikace. Rovnou do koše..

  Dospěli jsme společným brainstormingem, že za tím bude věk. Chtějí prostě mladé lidi, kteří povedou rozhovory s pamětníky nezatíženi vlastní minulostí, s otevřenou udiveností mládí. 

Zákon jim ovšem podobné praktiky zapovídá, proto se podobný požadavek v inzerci logicky neobjeví. Ale ze životopisu datum narození vyčtou a pak rovnou vyřazují.

„Jak dají prostor jiným, když ani nemluvili se mnou?“ diskuse mě překvapivě  rozdivočela víc, než bych si myslela. Považovala jsem to již za uzavřenou věc, ale světlo nových informací vrhlo na události úplně jiný odstín.

Dosud jsem to respektovala. Jako náhodu, smůlu či osud. Až do "objevení příčiny" jsem s tím neměla problém. Když sem to ale viděla v novém světle, naštvalo mě to. Někdy je opravdu lépe nevědět, ale když už víte, co s tím?

Ať rovnou napíšou, že chtějí jen brigádníky. Nebo lidi jen do třiceti let.

 Ať člověk ví, na čem je.

Teď se situace změnila. Cítila jsem se naštvaná. Obelhaná. Oni se ani nenamáhali pozvat mě k nějakému pohovoru, rovnou to smetli ze stolu. Podle data narození.

Mít pro to skálopevný důkaz, ne jen zkušenosti asi pěti mých vrstevníků, kteří mě vlastně na tuto ideu přivedli, volám do organizace. Ztropím skandál.

Takhle o tom jen přemýšlím, dobře si vědoma toho, že s tím nic nenadělám. A že je to v současnosti naprosto běžná praktika. 

Přitom by stačilo trochu víc empatie. Nebo vstřícnosti. Nebo možná odvahy.

Nechci nikomu bránit vybrat si zaměstnance, potažmo externisty, podle svých představ. Jen by měly být jasně nastavené mantinely a podmínky.

Ovšem u nás stále bují různé ismy. Ať už rasismy, sexismy  či ageismy. Těžko se s nimi bojuje. Namísto aby ubývaly, nenápadně rostou.

Logicky, nejde jim to dokázat, přistihnout je při činu. Respektují zákon. Obcházejí ho naprosto legálně.

Já sama bych ale raději byla nepřijata kvůli neschopnosti, než rovnou vyřazena jen kvůli datu narození.

Kupodivu, je to mnohem častější argument, než by se na první dobrou mohlo zdát. Rozhodně víc, než jiné ismy, dle statistik či některých odborníků. Setkalo se s tím už tolik lidí, že to vylučuje bázi pocitu, na které jsem to postavila já. Jde zjevně o realitu. 

U některých neziskovek, které se tváří jako mezigenerační mosty, mě to nejen udivuje, ale 

i mrzí. 

Nicméně, co naděláš, psi štěkají a karavana táhne dál.

A tak to prostě je.

Vlastně je ode mě dost naivní, že se tomu vůbec podivuji…