Přijímačky hýbou veřejným prostorem. Ostatně, jako každý rok. Letos je to jen trochu víc výživné tím, že je obrovský převis, mnohem víc uchazečů než míst, tudíž nervozita stoupá. A nepřijaté děti hledají svoji novou cestu. Mnohdy může být lepší než ta, na kterou původně mířily. Někdy se na tu svoji naplánovanou trasu nějakou oklikou vrátí, jindy budou spokojení jinde. Každopádně, pro mnohé děti se mění spousta věcí.
V diskusi ale, jako vždy, musí zaznít ten evergreen o
těžkých či nesmyslných zkouškách. V něčem s ním souzním, v mnohém docela
nesouhlasím. Hlavně ale vnímám ten blázinec kolem, tlak na úspěch, který začíná
někdy v lednu.
Rodiče šílí. Musíš se dostat.
Děti jsou většinou víc v klidu, ale časem to dopadne i
na ně. Musím ty zkoušky udělat. Kvůli našim…
Teprve pak často nastupuje vnitřní motivace, že to chci
udělat proto, abych byl přijat na studium, které chci dělat.
Skeptická jsem hlavně proto, že pak vidím řadu znuděných studujících
dětí, které chtějí hlavně ten papír, absolvovat, studium samotné je už trochu
otravuje a nudí. Možná i proto, že si nemohly vybrat podle sebe. Plní rodičovské
představy.
Není to stoprocentní, to samozřejmě ne. Ale je toho tolik,
že to není úplná marginálie.
A pak ta
společenská atmosféra. Hitem doby je děti nestresovat. Ve škole na ně být co
nejvíc hodní, laskaví a vytvářet jim bezpečné a antistresové prostředí.
Proti tomu nic nenamítám.
Ale pak je s gustem hodíme do víru přijímaček, což je
stres jako „prase“. Pokud nejste trénovaní, těžko pak se stresem pracujete.
Do toho jako další aspekt
určitě patří rozdílné RVP, které se liší školu od školy. Někde prostě ty věci, které jsou
v testech, ještě nebrali. Anebo je brali jinak.
A to je další kámen
úrazu. Když na to máte, můžete si zaplatit cvičné testy. Trénovat. A pak, těžko
na cvičišti, lehko na bojišti. Dáte to.
Kdy ale rodinný
rozpočet na doučování nestačí, děti se s tímto typem testů setkávají na
zkouškách poprvé a to je těžká věc. Jsou v nevýhodě.
Pak ale trochu i z opačného
ranku. Chci na gympl, musím umět. Musí se to nějak rozlišit. Takže i těžší
zkoušky prostě zvládnu. A když ne, musím jinam.
Učit se prostě musím.
Nejhorší ale je, a za to by měl někdo nést odpovědnost, když dítě nevezmou z kapacitních důvodů.
A to se letos děje víc než v malé míře. Navzdory tomu, že o silném populačním ročníku se ví už léta. Najednou ty děti dospěly a nic. Místa nejsou. To je naprostá ostuda a selhání systému.
Nejsmutnější na tom ale je fakt, že to zase odnesou ty děti.
Myslím, že je vždycky snazší se smířit s faktem, že jsem zkoušky prostě neudělal, tak mě nevezmou, než že mě neberou proto, že v baráku není místo. Nejsou třídy. Nejsou školy.
Nebo, a to je zrůdnost největší, že mě nevylosovali. Ano, i to je prý pravda. Někde o volná místa ze stejně úspěšných dětí losují.
No, nežijeme my v Kocourkově?
Nedá mi to nevytáhnout můj evergreen, školství je prý prioritou..... Všichni politici se tím léta ohánějí.
Ovšem, jak vidno, skutek utek.
Žádné komentáře:
Okomentovat