Děti se většinou do školy těší. Zkazí se teprve dlouhodobou školní docházkou.
A nemalou měrou narážkami dospělých, kteří s oblibou
děti straší: Počkej, ve škole ti ukážou. Na druhém stupni tě srovnají….
Proti tomuto rozšířenému návyku se jen těžko bojuje. Malí
prvňáci se o své učitelce baví většinou obdivně. Páťáky, aby do svého dialogu
vsunuli obdivný podtón, musí zaujmout. Deváťáci pak mají slovník týkající se
jejich učitelů veskrze nepublikovatelný.
Procházka školními třídami by mohla být pro nezasvěceného
zvenčí dost náročná. Pro věčné reformátory ale naopak poučná a inspirativní.
Asi by je překvapilo, že zásadní roli v přístupu ke škole a vzdělávání
hraje věk. Mnohdy se mi zdá, jako by na tento fakt tvůrci nových školních vizí
poněkud pozapomněli. Jejich problémy a přístupy jsou zprůměrovány věkem
úředníků a očekává se, že děti napříč celou školní docházkou budou přijímat jejich inovace stejně nadšeně jako
prvňáčci tvrzení své paní učitelky.
Pravidelné exkurze mezi děti školou povinné
by leccos osvětlily i těm, co se vytrvale snaží udržet začátek školního
vyučování na klasické osmé hodině.
Za studium by jistě stálo i studium přestávek a trávení
volného času.
Po desítkách školních reforem a revizí
různých rámcových plánů lze suše konstatovat, že většina z nich se koná
odtrženě od reality.
Začíná vlastní dávnou
školní frustrací nebo alespoň neoblibou čehosi, a pokračuje snahou zapsat se do
dějin školství onou zásadní reformou. Nejlépe kreativní, inkluzivní či dokonale
korektní. Případně badatelskou, že si každý vybádá sám, co vlastně ve škole
chce.
Inovace, která promění české školství, se
skutečně do historie zapíše. Lze ji předběžně zařadit do seznamu revolučních
změn, kterým bude v budoucnu věnována pozornost v učebnicích
pedagogiky. Pokud tedy umělá inteligence nevygeneruje učebnice naprosto speciální
a své.
Vyšší level reformy by
pak byl nastavený tak, že změna je smysluplná, reálná a praktická. Nikoliv
nahodilá, chaotická či nekoncepční.
Pedagogové tvrdí, že školství patří k těm
oblastem, kterým údajně rozumí každý. Mluví do něho rodiče, děti, politici,
umělci, hospodští či zarytí absolventi vysoké školy života.
Jistě každý může doložit vlastní zkušenost.
Ve většině případů jde ale jen o takový výstřel do prázdna.
Někdy úplně slepý, jindy se někam trefí. Náhodně. Většinou kamsi na okraj
terče.
Existují samozřejmě i
ostrostřelci, kteří občas dají i nějakou tu desítku. Ta poté vzbudí nepřiměřená
očekávání.
Člověku vlastně musí
až zatrnout, když si uvědomí, kolik generací dětí, poznamenaných nepřiměřeným
očekávání, školním systémem prošlo, prochází a projde. Během školní docházky
jsou z nich pokusní králíci. Opakovaně, každá generace může přijít se svou
troškou do mlýna, s čím se na nic experimentovalo. Jako evergreen se
nabízí připomenout čekání na státní maturitu, ne nepodobné čekání na
Godota. Státní maturita sice ve finále
přišla, na rozdíl od literárního hrdiny. Ale brzy se zredukovala na něco, co
lze bez uzardění nazvat trvale probíhajícím experimentem.
Když ti co české školy přežili, vyrostou a dělají kariéru, začnou někdy mluvit
i do školství. Někteří ho dokonce chtějí reformovat.
Napadá mě, zda by se tyto pokusy nedaly nějak usměrňovat, nejlépe
ala Jára Cimrman:
„Teď tu byl!“
Nápady by se
archivovaly a nikomu by neškodily. Časem by se snad vyselektoval skutečně vážně
myšlený a kvalitní pokus, který někam povede.
Mnoha generacím školních dětí by se jistě ulevilo. Často
totiž bývají, podobně jako laboratorní myši, fatální obětí podobných
experimentů. Za myši se ale postaví ochránci zvířat. Nevím, zda někdo tak silně
lobbuje i za děti školou povinné. Z hlediska jejich úhlu pohledu.
A kdyby nepomohl
archiv, možná by nakonec stačilo, kdyby se aktivní reformátoři prošli po školních chodbách a
třídách a zkusili vnímat děti v reálném okamžiku jejich skutečného věku.
Ne toho svého.
Žádné komentáře:
Okomentovat