Hermína

      Pamatuji si z dětských let jmény Hermíny Týrlové z filmových titulků. První dojem byl, že mi přišlo fascinující jméno Hermína. Nerozuměla jsem mu. Jak se někdo může jmenovat tak exoticky? Hermína?

Zejména v době ryze českých jmen to můj dětský rozum moc nepobíral. Ale zase jsem se díky tomu rychle propracovala  k její práci, věděla jsem, co dělá. Bylo to pro mě „srozumitelné“ úplně stejně jako „Bratři v triku“, ale usadilo se to v podvědomí. . Kdykoliv se v titulcích objevila Hermína, věděla jsem, že mě to to bude bavit.

A jak šel čas, setkávání s paní Hermínou byla čím dál tím sofistikovanější.  Už jsem chápala, co dělá a jak dobrá v tom je.

V květnu si připomeneme třicáté výročí její odchodu.

Když tehdy 3. 5. 1993 zemřela, přišel filmový svět o velkou osobnost. Ohlédněme se tedy za jejím osudem a zároveň za barevnou dětskou fantazií, kterou pomáhala utvářet.

   Svůj profesní život zcela zasvětila dětem.

Lze se jen domnívat, že tomu napomohl i fakt, že se ona sama, jako jedenáctiletá holčička, která náhle přišla o rodiče, ocitla na čas v sirotčinci. Zkušenost jistě traumatizující. Paní Hermína ji přetavila v nekončící láskyplné příběhy pro milióny dětí.

Už od svých patnácti let pracovala a starala se o sebe a mladší sourozence.

Tančí v divadle Uranie a brzy se i vdává. Za Karla Dodala, který ji přivedl do světa animovaného filmu. Mladistvé láskyplné okouzlení, ale přátelství na celý život.  

Když se s Karlem rozvedli, vydala se Hermína do Zlína, kde bylo před válkou a za protektorátu bezpečněji než v Praze.

Příležitost jí zde nabídl  Baťa, ve svých vznikajících filmových ateliérech. A Hermína vždycky dovedla nabízenou příležitost uchopit za pačesy. Ani v tomto okamžiku nezaváhala, a Baťa rozhodně nemusel litovat.   Tady také vznikl Ferda Mravenec, její první velký film. A úspěšných filmů poté následovala celá dlouhá řada.

Nelze samozřejmě nepřipomenout slavnou Vzpouru hraček, ale já osobně si víc pamatuji všechny  další Ferdovy příběhy, Příhody brouka Pytlíka či film Rozpustilí bráškové.

Hermína uměla loutkám vdechnout život.  Probouzela dětskou fantazii. Byla precizní kreslička

a animátorka. Sama si prý vyráběla rekvizity, ze všeho, co jí přišlo pod ruku. A  skutečně uměla oživit úplně běžné věci, které děti znají z kuchyně, z obýváku, z dětského pokoje, aniž by je kdy napadlo, že se s nimi dá zažít dobrodružství. Třeba s utěrkou, s kapesníkem, s polštářem, s vařečkou…

S Hermínou to šlo.

Její příběhy vždycky nesly, krom jiného, i  silné emoce a nějaké to výchovné poselství. Nenápadně, nevnucovaly ho, o to bylo intenzivnější.

Nejslavnější je asi  Uzel na kapesníku, ale ona dokázala oživit všechno,  úspěšně experimentovala kupříkladu i s loutkami z pečiva.

 Byla prostě tvůrkyní nového dětského světa. 

Zároveň se dokázala prosadit v  ryze mužském světě, ženský ekvivalent pro režiséra a animátora v její době snad ani neexistoval. Nebo se minimálně nepoužíval.

 Ale s Hermínou je najednou všechno jinak. Nejen ve světě fantazie a dětské představivosti. Je to prostě průkopnice. Nejen svým jménem, ale hlavně aktivitou, činností

a celoživotním dílem.

 Proto stojí za to připomenout si den, kdy odešla do filmového nebe.  Je to právě dnes, před třiceti lety. 3. 5. 1993

Co by asi říkala dnešním animákům?   

Nebo dětské fantazii? Čím by ji asi povzbudila? Byl by o její filmy mezi dnešními dětmi vůbec zájem? Přešla by k digitalizaci? To se samozřejmě nikdy nedozvíme, ale dumat o tom lze. 

Nechme tedy představivost pracovat, protože to je krédo Hermíny Týrlové. První dámy československého animovaného filmu.