Tahle země není pro starý

  říká slavný oscarový film. Titulek rádoby provokuje. Ale v podstatě říká pravdu. Sem tam mě ale napadne, pro koho tahle země ale je? Vždyť ona není ani moc pro děti, minimálně pro ty, co se trochu vymykají. A navzdory tomu, že obecně budujeme kult dítěte a máme potomky na piedestalu, běda, kdyby se na ně někdo ošklivě podíval, tak je to dětství takové nanicovaté, řekla bych. Všude odvézt dovézt, mama taxi ve dne v noci, přesný plán kroužků a využití volného času, tlak na výkon, nějaké volný bezprizorní čas moc není. Tedy v jedné bublině. V té druhé, kde je volného bezprizorna víc než dost, tam zas nemají šanci na nějakou budoucnost.

Zdá se tedy, že tahle země není ani pro malý. Mladí to mají lepší, ale řekněme jen v určité, krátké epizodě.  Do okamžiku, než je zatíží hypotéky. Povinnosti v práci a péče o děti i o stárnoucí rodiče. Stane se z nich sendvičová generace.

Tady se to genderově začíná měnit, o ženy, které většinou o někoho pečují, společnost moc nestojí. Nikoli oficiálně, že by to někdo explicitně sděloval světu, to naopak, pokrytecky je oslavujeme. Ale práci moc nemají, společenské akce s nimi také moc nepočítají, svět se zužuje na domácí mantinely.

A ti stárnoucí a staří, to už bylo řečeno mnohokrát. Mluví se o prodlužování odchodu do důchodu, ale zhruba tak od pětačtyřiceti jsou lidé většinou nezaměstnatelní.

Ti starší pak úplně propadají systémem. Někdy se i stávají trnem v oku, berou ty důchody a to je na úkor těch mladých. Často je to tak prezentováno, takže je ve veřejném prostoru často takto přiléván olej do ohně.

 Takže tahle země není pro starý.

Není ani pro nemocný, čímž samozřejmě nemyslím chřipku či běžnou angínu. Trvale nemocní, malí, mladí a staří. Funguje občanská společnost, neziskové organizace, lidská solidarita, to je naprosto skvělé. Ale odborná péče? Ne, že by neexistovala, ale dostat se k ní? Získat psychiatrickou léčbu pro malé dítě, léčebnu pro nemocného dospěláka nebo, ku příkladu, místo na gerontopsychiatrii je v podstatě nemožné. Nejsou místa, kapacity, mnohdy ani zájem.

Tady to mají ti staří ještě horší, protože ti přestávají zajímat jak společnost, tak mnohdy i svoje příbuzné.

Ale i tam, kde jsou vztahy v pořádku, je problém. Ta zařízení, která mohou pomoci, prostě nejsou. Nebo jsou přeplněna.

Když to shrnu, tak tahle země není pro starý, pro malý, pro pečující a pro ty, co mají nějaký problém. A to je široká škála problémů, od bezdomovectví přes traumata různého druhu až k zneužívání a týrání dětí, žen, starých lidí…

Něco jistě funguje, to není stížnost na to, že tady nic není. Jde spíš o pozorování společenské atmosféry, jakéhosi naladění. A když pak nakouknete do zákulisí dětských domovů, azylových domů, domovů seniorů či dalších zařízení, nemůžete si položit otázku z úvodu, pro koho ta země dneska je?

Kupříkladu taková Amerika je podle mého názoru zemí zaslíbenou pro mladé, zdravé a bohaté lidi bez problémů. Ostatní to tam asi nemají úplně jako ráj na zemi. Korea, ta severní samozřejmě, je zemí zaslíbenou pro přesvědčené soudruhy, nejlépe bez názoru. Mezi těmi extrémy bych nechtěla volit. Ale oklikou se vracím k původní otázce. Pro koho je tedy ta naše země? Není to náhodou trochu podobné?

Nebo to vidím ze špatného úhlu a žijeme si tady jako v ráji?

Asi přijde na to, s čím se porovnáváme. Při pohledu na některé jiné státy světa určitě ano. Při zohlednění vlastních pocitů z toho, co se děje, asi zas tak úplně ne.

Zkuste si být osamělým seniorem.  Nebo naopak, aktivním seniorem, který chce ještě pracovat a hledá zaměstnání.

Zkuste si být dítětem, které se vymyká běžným normám. Dospělým s nějakými vleklými zdravotními problémy. Člověkem žijícím ve vyloučené lokalitě….

Jistě, lze najít spoustu imaginací, ve kterých se nebudeme cítit dobře. Jen pořád nevím tu odpověď, pro koho tahle země je, když není pro starý ani pro mladý?