Defenestrace

     V květnu se probouzí příroda a spolu s ní bují i láska ve všech svých podobách. Zároveň se ale probouzejí i další vášně, život se po dlouhé zimě rychle radikalizuje. Možná proto si během slunečných květnových dnů připomínáme i výročí pražské defenestrace. Té třetí, byť v učebnicích o ní často stále zarytě mluví jako o druhé.  Je to prostě ta, která vyházela politiky z oken Pražského hradu. A oni, navzdory poměrně velké výšce, celou brutální akci přežili.

    Alkoholem posilnění šlechtici protestantské víry dorazili na Hrad, kde pracovali místodržící Slavata a Martinic. Ve Starém královském paláci hodlali katolické úředníky odsoudit za to, že nedodržují Majestát, tedy dosud platný zákon, vydaný Rudolfem II.

Rozsudek zněl: vyhození z okna.

A jak byli stavové v ráži, vyhodili z okna i právě sloužícího písaře Fabricia, který zde vykonával funkci  sekretáře. Nebo možná i „soudního zapisovatele.“

 Tím, že všichni vyhození svůj hrozivě vyhlížející let z oken přežili, vznikl nový  mediálně vděčný spor.

Katolíci rozhlašovali, že za vše může boží zásah, konkrétně aktivita Panny Marie.¨

 Protestanti zuřivě oponovali a rozšířili fámu, že pod okny byl takový nepořádek, neřku-li „hnůj,“, že hříšníci dopadli do měkkého hlavně zásluhou lidské nedbalosti a vyhazování odpadků z oken.

Zajímavé je, že tato evangelická  verze se ve veřejném povědomí vytrvale drží dosud.

Pravda bude asi úplně někde jinde.

Někteří historici úspěšné přežití připisují efektu skoku na lyžích, defenestrovaní úředníci prostě dopadli do protisvahu a skulili se dolů. Jiní badatelé zase sázejí na tlustý oděv císařských úředníků, který celý jejich dopad ztlumil.

Ovšem svoji nezanedbatelnou úlohu zde sehrála i tehdejší VIP, Polyxena z Lobkowicz, která dvěma urozeným šokovaným pánům poskytla azyl ve svém domě, zatímco stejně šokovaný, leč neurozený Fabricius, docela obyčejně zdrhnul přímo z příkopu kamsi do Vídně. Posléze si za svůj nedobrovolný, ovšem z politického hlediska velmi  „hrdinský let“ vysloužil šlechtický přídomek von Hohenfall. Což lze přeložit jako pán z Vysokého Pádu. To samozřejmě může působit až ironicky, ale kdo si ve skutečnosti překládá přídomky do češtiny? Ptá se, odkud pocházejí?

V reálu to zní dobře, a ač si chudák Fabricius nic takového během letu z oken Hradu asi nemyslel, ve finále na tom společensky vydělal.

On prostě jeden nikdy neví, co mu nakonec pomůže ke štěstí. Nebo kdy se kolo dějin obrátí.

   Před 405 lety se v Praze docela divočelo, zmiňované kolo dějin se začínalo otáčet, rotovalo dlouhých třicet let, aby se pak zastavilo v bodě, odkud se  kdysi roztočilo. V čele státu již stála úplně jiná generace, která vůbec netušila, kvůli čemu se před třiceti lety létalo z okna.

   Dějiny si kráčí dál, většinu kapitol píší vítězové a mnohé věci se v barevně odlišných variacích vždy nějak recyklují.

    Události, které se odehrávají v květnu, s sebou ale nesou naději, že láska nakonec vždycky v nějaké podobě zvítězí. Vždyť ne nadarmo jde o měsíc lásky. Navzdory tomu, že lidová moudrost nedoporučuje svatbu a vyznává studený máj, protože ten přinese do stodoly ráj. Prostě, všechno je jinak.

Politiky už z oken nevyhazujeme, dnes jsou dehonestováni v „oknech“ internetových prohlížečů. 

A nezpochybnitelným faktem je, že  dějiny kráčí dál.

 Jediné, co trvale zůstává, je polibek pod rozkvetlou třešní. 

Nezapomeňte. Tím je každý květen originální.