Těžký život šprta

  Titulek je záměrně zavádějící, zamyšlení bude opravdové. Šprta ve své úvaze totiž nechci vnímat vůbec pejorativně, naopak. Zvolila jsem spíš provokativní formu názvu, abychom učinili úlitbu bohu sledovanosti.

  Přemýšlím totiž  o dětech, které se chtějí učit. Dobrovolně. Baví je to. Nemusí být doslova šprti, naopak. Jsou přirozeně zvídavé, mají jakýsi smysl pro povinnosti, tedy chtějí úkoly plnit. Školu považují za samozřejmou, něco je baví víc, něco míň.

   Nemají v genech tendenci k nějakému soustavnému vyrušování v rámci procesu, mají své cíle, chtějí jich dosáhnout. Plnění úkolů či nějakou školní práci považují za normální. Rádi by se rozvíjely.

   Systém je ovšem většinou nastaven tak, že když neprudíte, nikdo si vás moc nevšímá. Jste za toho hodného, občas vás za to i pochválí, ale ve třídě je třeba udržet pořádek, tak se intenzivně věnují těm hlučným dětem. Těm, co úkoly neplní, co nevydrží hodinu pracovat,

o nějakém klidu ani nemluvě. Řeší se, proč nemají úkoly, proč nevydrží soustředěně něco dělat, proč neustále řvou, ubližují spolužákům, mají řeči…. Taková školní klasika.

   Ti, co chtějí pracovat, mají zkrátka peška. Nikdo na ně nemá čas, není prostor se jim věnovat.

   Při pedagogické poradě se obdobně řeší ti nezbedníci. Na normální (ne, nemluvím o extrémně nadaných jedincích) děti, které chtějí vyhovět (to je dnes takřka neslušné slovo, ale jiné mě nenapadlo),  s radostí by se normálně učily, mnohde většinou není čas.

Tudíž se obloukem vracím ke svému zavádějícímu titulku, který je ve své podstatě bolestně pravdivý. 

A totiž, že ti, kdo chtějí normálně pracovat, nemají ve školách většinou na růžích ustláno.

 Ano, jsou pokusy, jak to zlomit, fungují různé alternativy, které s tím bojují, leč většinově mám pocit, že pokud jste dítě, které tak nějak běžně pracuje, jste přiměřeně aktivní, ale nikterak nevybočujete, jste vlastně obětí šikany. Těch, kteří to mají jinak a kterým se všichni věnují.

Aby bylo jasno, nemluvím o dětech s diagnózou.

 A vlastně víc mluvím o učitelích, kteří to tak mají většinově nastavené, mnohdy, aniž by si to uvědomovali. Situace je k tomu nutí.

 Je to běh na dlouhou trať, změnit tento způsob vnímání. 

Ale když se na to víc zaměříte, sledujete to, je to bohužel opravdu tak. Třeba pedagogické porady:

„Kdo má problémy a kdo neprospívá?“

Častý začátek dialogu. Ten se rozvine v divokou diskusi o všech možných a nemožných problémech a děti, které do této množiny nepatří, nikdo moc neřeší. A výsledek je ten, že děti, které měly zájem a chtěly, jsou systémem utlučeny do jakési průměrnosti. Nebo do opačného extrému, začnou na sebe nějak upozorňovat. Ovšem radost z poznání a vzdělávání jde v každém případě do kopru…