Doktor bez skalpelu

 

   V Thomayerově nemocnici se alespoň jednou léčil snad každý Pražan. Nebo o ní každý alespoň ví, je vnímána jako dominantní bod na mapě pražských nemocnic.

 Jméno dostala po slavném lékaři Josefu Thomayerovi, rodákovi ze zámku, který si znalci Jiráska spojují se jménem Lomikara a jeho slavného vězně Koziny. Do roka a do dne…     

   V chodovském zámku v Trhanově, kde se Josef v roce 1853 narodil, jeho tatínek pracoval jako zahradník. Základní vzdělání Pepovi poskytl trhanovský kaplan, který ve výuce neuznával nic jiného, než německý jazyk a výuku dětí i proto vedl v tvrdém germanizačním duchu. Němčina ovšem nadanému Thomayerovi nedělala žádné potíže, jednak žil v německy mluvícím kraji, jednak stejně snadno ovládl i francouzštinu, latinu, ruštinu, polštinu či italštinu.

Polyglot.

Či lépe řečeno, renesanční člověk, protože byl pevný v kramflecích i v literatuře, dokonalý v matematice, orientoval se ve výtvarném umění…

Hodně k jeho všeobecnému rozhledu napomohlo i celoživotní přátelství s Emilem Frídou, jehož pozdější slavný pseudonym Jaroslav Vrchlický pochází právě z Thomayerovy hlavy. S Vrchlickým se seznámil v Klatovech na gymnáziu, kde se Thomayer snažil svého mladšího spolužáka doučovat matematiku. Bohužel marně, Emil byl ohledně přírodních věd beznadějný. Také raději přestoupil do pražského Jungmannova gymnázia a aktivně se zapojil do života pražské literární elity. A Thomayer, který do Prahy přijel studovat medicínu, se s nimi velmi intenzivně spřátelil. Jako student musel šetřit, ale to mu nebránilo scházet se svými literárními a výtvarnými přáteli v Umělecké besedě.

Brzy také sám publikuje a honoráře, poměrně štědré, mu začínají umožňovat zajímavý život. Po ukončení studia a jednoroční vojně nastupuje do zaměstnání u profesora Bohumila Eiselta. Práce v nemocnici byla bez nároku na plat, vydělával si svou vlastní praxí, která se brzy stala velmi proslulou a vyhledávanou. Thomayer byl totiž skvělý diagnostik. Kouknul a viděl…

  V roce 1902 byl jmenován šéfem II. interní kliniky, kterou úspěšně vedl dalších dvacet let. Byl svým způsobem velký průkopník, většinou se nebránil novým věcem a hlavně pacienta vnímal jako komplexní osobnost.

  V čem naopak hodně pokulhával, byl jeho vztah k operacím. Radil spíš klid na lůžku než operační zásah. Kupříkladu při zánětu slepého střeva. Nevěřil svým oponentům, že operace pomůže.

„Kdo chce zemřít, nechá se operovat,“ tvrdil často svým pacientům. Bohužel, mnozí zemřeli právě proto, že se operovat nedali.

Slovutný lékař ovšem nesnášel odpor a protinázory, neměl rád ani kompromisy, stejně jako povrchnost či lenost. Sám vstával pravidelně v pět ráno a celý den pilně pracoval. Od ostatních žádal dost nekompromisně totéž. A z nějakého důvodu neměl rád lidi ze středních Čech, proto také studenti z tohoto kraje svoje rodiště preventivně tajili, aby měli šanci udělat zkoušku.

Ve volném čase se doktor Thomayer rád věnoval svým přátelům: Jiráskovi, Vrchlickému či Alšovi. S oblibou vyráželi na dlouhé túry do přírody.

A ženám, samozřejmě. Tady byl ovšem za velkého gentlemana, o svých láskách nemluvil, nezveřejňoval je a také se ale nikdy neoženil.

     Když se v roce 1924 začal u Krčského lesa stavět sociální komplex tzv. Masarykových domů, asi ani ve snu ho nenapadlo, že později z nich bude nemocnice nesoucí jeho jméno.

   Byl od roku 1921 na penzi, ale jako aktivní důchodce, s neustálým zájmem o to, co se děje. Ve třiadvacátém oslavil sedmdesátku, ale od té doby to s ním šlo z kopce. Na operaci jít odmítal, síly mu ubývaly a v 18. 10. 1927 v poklidu doma zemřel. Je tomu tedy letos devadesát pět let, kdy nás opustil slavný lékař Josef Thomayer.

 Zanechal po sobě širokou paletu nadaných studentů, kteří v jeho započatém díle aktivně pokračují dodnes. A mnozí právě v Thomayerově nemocnici.

Psáno pro Listy Prahy 1