Tak nevím

  Asi musím v úvodu podotknout, že učím ráda a stejně ráda hledám 

i nové cesty, metody a způsoby. Zatím tedy.

Snažím se respektovat složitost situace, ve které se děti dnes nacházejí, stejně jako fakt, že je vzděláváme pro jednadvacáté století, tedy pro dobu, o které nikdo z nás neví, jaká bude. Akceptuji technologie, trendy, aktuální situaci. 

Nejsem ortodoxní ve svých požadavcích, vždy hledám, v čem je ten student dobrý, když mu nejde zrovna můj předmět. 

   Ale přesto občas ( často) propadám skepsi a beznaději. Neřku-li pedagogické depresi.

 Z čeho pramení? 

Z absolutní apatie a nezájmu. Když ti studenti sedí a zírají. Tupě. Bez zájmu. Na otázky odpovídají krčením ramen či automatickou frází, to netuším. Nic je nechytne. Žádná aktivita, téma nic.

 Nebo něco ano. Když vyrukuji se špatnou známkou, to je většinou zaktivizuje a chtějí vědět, co se mají naučit. Aby dostali tu jedničku…

Trochu se to míjí účinkem, trendy směřují k tomu, že se rozvíjí jejich vlastní zájem a kreativita… Bez známkování. Jenže nejvíc zatím většinou pořád fungují ty jedničky a pětky. Aby měli ten papír, to vzdělání…

Třeba je to jen ojedinělé, jen moje zkušenost. ...? Mluvím ovšem o gymnazistech, kde by vlastní snaha měla být prioritou. A nějak není.      Kdybych kupříkladu zkusila dát starý test, který jsem dávala dětem před deseti lety, nenapíše ho asi nikdo. A ještě si budou stěžovat na stres a přetížení.

 Hledám cestu, jak to zlomit, ale moc to nejde. Myslela jsem si, že to může  být únavou „materiálu“, tedy tím, že mě děti znají dlouho a už je nemohu ničím překvapit, neřku-li zaujmout. Ale podobné pocity mají i noví učitelé, tedy ti neokoukaní. Takže jádro pudla bude asi jinde. V nějakém všeobecném naladění společnosti….

 Máme kupříkladu ve škole takovou akci, gymnazistou na zkoušku. Přijdou budoucí adepti studia, podívat se, jak to u nás chodí. A předvedeme jim některé ukázkové hodiny. Takové ty vybrané, pokusy, akční aktivity, historické rekvizity. Vždycky mě to bavilo, takové akční a veselé lákadlo.

 Pak to covid zrušil.

 A letos tedy  znova.  Jenže panta rhei, nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

Na otázku, proč tu děti jsou, znuděná odpověď, že musí. Druhá otázka, co je baví? Nic, maximálně tělocvik….

 Chcete na gymnázium? Ano, ano…

To chtějí všichni, ale nic je nebaví..?

 Během ukázky dokáží zničit mapu a dvě zbraně, které ukazuji ve výuce roky. Bez úhony. 

Teď jsou zničeny.

 Další historickou mapu, kterou se znuděný chlapeček chystal akčně zmuchlat a hodit po spolužácích, se mi povedlo zachránit. Kluk byl ovšem zřetelně otráven, že mu destrukci nechci povolit.

Za rozbité věci se děti  ani neomluví, jo rozbilo se to….

  Cítím se trochu jako kouzelník v Obecné škole, kterému během projekce šlohli kruhy.

 Mně se tedy historické zbraně vrátily, leč v dost torzovitém stavu.

 A tak nevím, kde se stala chyba? Je to covidem? Výchovou? Dobou? Je už všechno jinak?

Zatím o tom přemýšlím, hledám důvody a cestu, jak z toho ven, co je jinak a jak se k tomu postavit, ale tak nějak cítím, že přijde zlom, kdy si řeknu, že to fakt nemá cenu….