K čemu mi to bude?

Kdo z učitelů či rodičů na takovou otázku neodpovídal? Když se dítěti nechce učit, zákonitě přichází na scénu tento většinou nesnadno zodpověditelný dotaz. Pravda, někdy to není obtížné, procenta si musíš umět spočítat celý život, stejně jako bys měl umět číst či se psace podepsat, tři tiskací křížky většinou nestačí. Je dobré umět se zorientovat se v mapě či domluvit se v cizím jazyce. Tady jsou argumenty jasné. Někde to jde hůř, ale dá se, naučí tě to přemýšlet, budeš umět zpívat či si poznáš své tělo v hodinách biologie. S něčím si neví rady ani odborníci. Ti se pak dělí na další podskupiny, z nichž v některé by nejraději zrušili úplně všechno, v jiné zase ponechali jen svoje předměty. Mnozí by rádi jen redukovali, jiní hledají vysvětlení, k čemu to všechno bude. Pravda, druhy vět či větných členů nebo derivace či organická chemie, kterou většina dětí nechápe, se obhajují těžko, ale pořád si myslím, že svůj význam mají. O své specializaci má brzy jasno jen málokdo, takže je dobré rozhlédnout se, než se vydám jedním směrem. Tak na to hledím já, v té obecné rovině. Ale nejvíc se s tím samozřejmě potýkám v dějepise. Ona slavná věta, že historie magistra vitae, která nás chce přesvědčit, že z dějin se máme poučit, bohužel neplatí. Nepoučil se nikdo. Každý jakoby si chtěl prožít svoje vlastní dramatické dějiny. Tím vyvracím další oblíbenou frázi, že kdo nezná svoje dějiny, musí je prožít znova. Nevypadá to, že zrovna tomu by se současná politická scéna chtěla vyhnout, takže přichází na řadu další floskule, a totiž, že dějiny se opakují. Neopakují. Alespoň ne  ve stejné podobě, spíš v nějaké analogii. Nebo jakémsi povýšeném levelu. Komunismus, jaký byl před rokem 1989, asi nebude, ale totalita v jiné podobě zcela jistě. Ale na tu většinou nejsme připraveni, protože klasická bývá příprava na minulou válku, takže argument, že se poučíme v dějinách, je i tady nulový. Minimálně pro děti školou povinné, které dějepis většinou moc nemusí, raději žijí svojí současnost než cizí minulost. Historie je specifická tím, že se zájemci o ni probouzejí až v dospělém věku. V sedmé třídě, kdy je doba povinného vzdělávání, je jim to většinou šumafuk. Argumentují dotazem, k čemu mi to bude, když se stejně nikdo nepoučil? Těžko se argumentuje, když vidí realitu, která koresponduje s tím, o čem se učí v dávné minulosti. Ať už jde o korupci, cenzuru, válku, appeasement, protekci, diskriminaci či císařovy nové šaty… Těžko se hledá vysvětlení, až jsem pro ty starší, co už jezdí autem, jedno našla. Nevím, kdo ho řekl, ale líbí se mi a vnímám ho jako naprosto výstižné. Dějepis je pro vás jako zpětné zrcátko u auta. Je třeba do něho občas kouknout, abychom jeli bezpečně, ale když do něj hledíme pořád, bez sledování cesty vpřed, nabouráme. Na gymnáziu to akceptují, berou to jako odpověď na otázku, k čemu mi to bude, když chci studovat kupříkladu jadernou fyziku. Nevím, jak je tomu jinde, zda podobné argumenty berou i děti na základní škole či v učňovském oboru, ale vím, že v provozu zpětné zrcátko potřebujeme k bezpečné jízdě skoro všichni. Protože i za volantem mnohdy sedí tací, co se bezhlavě řítí vpřed, bez ohledu na ty, co jedou za nimi. Dost často nabourají, a odnesou to s nimi i jiní lidé. Jako ti, co ignorují dějiny. Jak vysvětlujete dětem vy, k čemu že jim to je?