Průměrnost

  Jedni moji známi jsou v podstatě nešťastní. Ze svých dětí a jejich vzdělávání. Nejhorší je, že vlastně nechápou úplně proč. Dětem to ve škole jde, jsou úspěšní a na vysvědčení nosí jedničky i kladné slovní hodnocení.

Musím potvrdit, že mají pravdu. Děti jsou studijní typy. Chytré, aktivní, s přehledem, sportovně založené, přirozeně zvídavé, celkem i manuálně zručné, trochu rošťáci, žádní klasičtí šprti…

 Však také jejich problém netkví v nezájmu o školu. Vlastně se o školu zajímají docela dost. Přesto nejsou spokojení. K jejich frustraci paradoxně přispívá pozitivní „klima“ současnosti. Všichni totiž mají samé jedničky. Jde tedy o první stupeň základní školy, kde se od učitelů automaticky očekává, že budou rozdávat jedničky a chválit úplně za všechno. Tak zní trend dneška.

A fakt se tak většinou děje. Když jsem ale mluvila s dětičkami, které si přinesly na vysvědčení tolik žádané jedničky, měly z nich radost. Při hlubším rozboru jim přišlo trochu divné, že ty jedničky mají i ti, co na konci první třídy neumí nejen zavázat tkaničku (to ostatně neumí ani mnozí primáni na gymnáziu), ale ani číst. O počtech nemluvě. Když dostali jedničku všichni, má smysl se snažit?

Odpovědět na tuto otázku prvňáčkovi je nad mé síly. Starším dětem umím nastínit souvislosti a význam poznání, ale jak pracovat s tím mrňousem, který pečlivě dělá všechny úkoly a ve finále má na vysvědčení stejnou známku jako ten, co nedělá nic a po prvním roce školní docházky sotva překoktá své vlastní jméno, víc nedá? Klasický příklad nerovnoměrného vývoje..

Hodnotit takto dlouhodobě jistě nelze, ledaže bychom se rozhodli neúspěch či jiný přístup k poznání úplně vymazat z našeho života.

 Dětí, co propadnou frustraci z všeobecně pozitivního hodnocen všech, je asi hodně. Postupně pochopí, že být průměr se vlastně vyplácí a jejich drive a tah na branku minimálně ve školním prostředí totálně vyhasne. Mimořádně nadaní jedinci se odejdou vzdělávat do speciálních škol, ti ostatní, nadaní, ale méně draví, prostě rezignují. Co se snažit, když nakonec budeme stejně dobří všichni.

Vybavuje se mi moje dvojka na pololetním vysvědčení z první třídy. Byla jsem tehdy nemocná a pro vysvědčení mi šla maminka. S bytostným přesvědčením, že si jde pro jedničku. I já si to doma v posteli myslela. Byla jsem vždycky nejlepší, možná trochu šprtka, číst jsem uměla dávno před první třídou, všechno mi šlo samo. Až na jedno. Neuměla jsem (a neumím dodnesJ) zpívat. A proto byla v pololetí na vysvědčení dvojka. Byl to šok. Pro mě, i pro všechny kolem. Taková šprtka, vždycky samé a má v první třídě v pololetí dvojku? No, měla jsem jí. Obrečela jí a šlo se dál. Byla i ve druhé třídě, paní učitelka neustoupila. Zpívat se přeci musí umět. Samé jedničky jsem měla až v okamžiku, kdy ve vyšších ročnících přestali klást takový důraz na zpěvnost.

Nechci to srovnávat, asi bych byla ráda za jedničku. Tenkrát. Ale vybudilo to moji bojovnost, dokázat, že to dokážu. Nahnala jsem to teorií. A navzdory všem psychologickým teoriím mám hudbu dodnes ráda, byť opravdu nezpívámJ. Ale jsem si jistá, že dnes by se to nestalo. Nejen kvůli trendům současnosti, ale i proto, že by ten učitel na to nenašel odvahu. Aby ho pak někdo stíhal za to, že výchovy se nehodnotí…

No, sama si myslím, že nehodnotí, ale z vlastní zkušenosti vím, že mně to neublížilo, naopak, vybudilo k větší aktivitě….

 U hodnocení prostě člověk nikdy neví, k čemu vyprovokuje.  V současnosti je trend shrnutý do tří slov, chvalte, chvalte, chvalte…

Asi po vzoru starých přísloví, že na kapku medu chytíte víc much než na sud jedu…

Akorát že to tak vždycky nefunguje. I v sudu jedu se utopí určité množství much, pro regulaci možná docela dost, aby rozpočet byl vyrovnaný…

Med zas mnohým zalepí ústa i mozek.  Asi je to individuální, aby to mělo správné grády.

Jenže na venek je požadovaný ten sud medu. A jak se v tom chudinky dětí mají vyznat, když ve škole do nich lijí recyklovaný med, zatímco život je víc o tom jedu?

A jak vysvětlit nadšeným malým prvňáčkům, že nadšení a vědomosti se vlastně nepočítají, protože hlavní je ten všudypřítomný nádech medovosti a upatlanost od průměrnosti?

Asi na to musí přijít sami. A nějak se s tím vypořádat. Jako já kdysi s dvojkou ze zpěvu na vysvědčení v první třídě…

Ale válku s průměrností to ve finále nevyhraje.:-(